2. Deník Abstinenta 5

Intermezzo

Mělo by se to spíš jmenovat interpeklo.

Někdy musí člověk selhat víckrát, aby něco definitivně odstranil ze svých programů.

Je to vlastně něco jako nevěra, akorát je člověk nevěrný sám sobě, svému vlastnímu přesvědčení, svému vlastnímu slibu.

Už nikdy nebudu pít.
Kolikrát si člověk tuhle větu řekl.
A kolikrát ji vzápětí porušil.

Počítal jsem to celou noc.
Dvacet let aktivního pití.
Dvěstě čtyřicet měsíců.
Sedm tisíc třista dvacet dní.
Sto sedmdesát pět tisíc šest set osmdesát hodin.
Při průměru dva a půl dne kocoviny a její intenzity,
jsem tuto větu řekl čtyř milionkrát třista devadesát dva tisíckrát.

Měl jsem za každou chtít korunu.

Byl jsem zase nevěrný.

Dva dny za sebou.

Takže plus jedna.

Neříkám nic, byly to příjemné večery.
Jeden s kytarou, druhý s rodinou u karet.

Ale to ráno po tom prvním, nic moc.
Vlastně spíše víc moc než nic.
Toho moc bylo všude kolem dost.

Dalo mi to zase krásně za vyučenou.
Jako když vám partner objeví nevěru.

A stejně jsem si nedal říct a šel do toho znova.
Ať žijí prášky na bolest.
Hip hip hej.

A účinek přechlastání kocoviny.

Zdravím prázdnou peněženku a můžeme začít znovu.

Den 0.

Dal bych si to ještě jednou a třikrát dokola.
Nebo ne, vlastně pětkrát.
Počkej, tak osm panáčků.

Nebo víš co? Nech to tady rovnou celý.