Když ti osud vozík vyměří

Srpen je měsíc, který rád nemám. Už od doby dětství jsem se bál dívat o prázdninách do kalendáře, protože kolem desátého začínaly hlodat pochybnosti a strach z nového školního roku. Byla to doba konce 70.let a první poloviny let osmdesátých a pamětníci jistě ví, že tehdy se nastoupilo do školy prvního září a nějaké podzimní prázdniny v době ministrování soudruha Vondrušky byly jen růžovým snem, nikdy neuskutečnitelným. A pojem ředitelské volno? To nikdo nevěděl co je. Tak proto ty obavy. Prázdniny mohly být až ty vánoční.

Pro mladší čtenáře chci uvést jen malinkou vsuvku. Milan Vondruška byl ministrem školství zhruba od roku 1975 a úřadoval až do roku 1987, kdy byl nahrazen akademikem Karlem Julišem. patřil mezi ty, kteří schválili učební osnovy s množinami a tím tak potrestal tisíce žáků.

V dospělosti se mi srpen stal osudným víc jak hodně. Roku 2003 mne postihnul osudný úraz, když jsem spadnul z dvou a půl metru na zadek a následně ochrnul na nohy. O okolnostech jak se mi to stalo zde psát nechci, ani po více jak deseti létech nedokážu vystihnout správnými slovy tu chvilinku zaváhání při pracovním výkonu, tu pikosekundu, kdy mé tělo letělo vzduchem a dopadnulo na betonovou dlažbu jistého velkoskladu.

Možná v tom hrálo roli jisté stresové vypětí z minulých dnů, kdy můj otec ležel v nemocnici s neznámou diagnózou a jeho stav se horšil a horšil, což mi v hlavě dělalo zmatek. Možná letní čas dovolených rovněž měl částečný podíl. Místo šesti skladníků jsme fungovali pouze ve dvojici, ale práce musela být hotova jako při plném počtu. Kamiony na nakládku přichystaných objednávek přijížděly v čas jasně daný a výmluvy vedoucí skladu zásadně neuznával.

A nebo to jednoduše byla má blbost, možná to způsobil nějaký strážný anděl, který také ležel na nebeské pláži a zapomenul na mé hlídání. Nevím, nikdy se to už nedozvím. O to víc bolí vzpomínky, když jsem po pádu byl při vědomí a vše vnímal plně a bez příkras, např. cestu vrtulníkem do Brna. Zdržovat s pocity a zážitky z měsíčního pobytu v úrazové nemocnici Na Ponávce zde nechci. Přísahám, že než ležet na spinální jednotce, to raději se smažit na loži pekelném. Z chlapa v plné síle je najednou vrak děravější jak rezavějící vyřazená jaderná ponorka na základně Severnaja Lysa, vše včerejší je kdesi vzdáleno v minulosti větší, než život dinosaurů a každý z podobně zasažených mužů myslí jen na jedno. Postavím se na nohy??

K úrazu páteře patří i nemožnost se otáčet v posteli sám. Není tomu na vině prodělaná operace, ale otok míchy a tělo, které řídí mozek jen do poloviny. Každé tři hodiny nastupuje trojice sester a zkušeným pohybem dokáže mé tělo otočit na levý bok a za další stejný časový úsek na bok pravý. Ležet na zádech se smí pouze v noci. I v tomto prostředí mně zcela zatím neznámém si uvědomuji, že přísloví " mezi slepými, jednooký králem ", je více jak na místě, zvláště platí pro ty, co mají postižené i ruce. V čase oběda toho ošetřující personál využil a poprosil mne, zda bych svého souseda mohl pomoci nakrmit. On po pádu z kola necítil od prsou nic a jeho prsty, které se staraly do předminulého dne o elektrické vedení v celé firmě, dnes smutně zůstávají sevřeny v pěsti a není síly jimi hnout.

Závěrem mého elaborátu připomenu jeden fakt. Čtenáři chlapi jistě pochopí. Po podobných úrazech páteře je 98% mužů zbaveno schopnosti mít ejakulaci. I s erekcí jsou více jak problémy, i když ta se většinou po čase obnoví, alespoň částečně. Ejakulace a tedy mužský orgasmus je pryč. Nedocílíte ho ani pohlavním stykem, ani masturbací. Existují prý výjimky a jsou to ta dvě až tři procenta mužů, kteří vrcholu dosáhnou, ale za mnoho let na káře jsem nepotkal jediného. Prostě se sexem je většinou konec, tedy v podobě jakém jsme ho znali. A samozřejmě je nutno počítat s trvalou inkontinencí. Takže se vaším důvěrným kamarádem stanou pleny, vložky nebo urinální kondomy a v horších případech i trvale zavedené katetry. Svět je najednou jiný než býval před tím.

Ale dost o tomto smutném tématu. Jednu radu na úplný konec.

Až budete zase stát na přeplněném parkovišti u supermarketu a trochu závidět ta vyhrazená místa na stání pro invalidy,ta volná a širší stání, nezlobte se, každý z nás vozíčkářů by raději šel pěšky sto kilometrů a nikdy to místo nevyužil. Je to jen slabá náplast a technická pomoc na skrývaný bol v jejich duších.