Možná to byl trest

V tom horkém srpnu v roce 2003 se na pokojích spinální jednotky v Brně nedalo dýchat. Nebylo to však jen kvůli panujícím venkovním teplotám. Kdo se dostal na toto oddělení, ví, že jeho diagnóza není žádná banalita.

Zlomené páteře převažují v drtivé většině a rozdíly bývají jen ve výšce poškození míchy a typu úrazu. Kdo má z pacientů jenom chycenou páteř, může se považovat takřka za vítěze. Do dusné atmosféry ještě přitápí kolega ležící na posteli u okna. Je to zkušený vozíčkář, sedící nuceně už dvacátou sezónu : " Hele, chlape, připrav se na vozík. Čím dříve to pochopíš, tím lépe. Nedělej si iluze, zázraky se dějí jen ve v sladkobolnejch americkejch filmech. Jsi mladej, ale jak říkám, připrav se..." Mlčím a v hlavě mi letí myšlenky na vše možné a stále ještě nevěřím, kde jsem se ocitnul.

Po třech hodinách ležení na pravém boku jsem otočen a napolohován na bok levý. Tým sester a sanitářek v tom má praxi a když se nadlehčím rukama, jsem převrácen hned. Z legrace tomu říkám pravobok a levobok. Ale je to jen takové mírné osvěžení v drsné místní realitě. U dveří je umístěn mladší a nemluvný kluk. Nevyzvídám na něm s čím se do tohoto pekla dostal on. Respektuji jeho soukromí. Ani onen chytrý kolega to neví. Až později se dozvídám, že měl údajně vyskočit z okna po požití jakési taneční drogy a nyní necítí od pasu dolů. Tři hodiny uplynuly pomalým tempem a zase přichází sestry, aby mou tělesnou schránku přetočily. Dívám se oknem na střechy, oblohu a připadám si jak v nějakém panoptiku plném bizarních oblud. Stále nechápu, že ležím v nemocnici, nemohu uvěřit a prosím o vzbuzení ze snu.

Nejde to. Jsem probuzený dokonale. Ptám se neustále v duchu proč, proč zrovna já už nebudu nikdy chodit. Něco uvnitř mi říká, že se snad můj stav zlepší. Ale pohled na chlapa, který sedí už dvacet let mi prozrazuje něco jiného. Zavírám oči a znovu mozek spouští ten film otázek s názvem Proč ..

A najednou dostávám možnou odpověď. Opět se ozve ten vnitřní hlásek jakéhosi druhého já. "Máš to asi za trest, kámo... Vzpomínáš si na tu dívku před pár roky? No určitě víš jaká to byla."

Přihlásil jsem se na denní nástavbové studium a tam se potkal s novými spolužáky. Vesměs mladšími. Já kluk, který překročil skoro pětadvacet let a oni většinou všichni smrkáči po učebním oboru. A Vašek, ten měl přece starší sestru. Pomáhal jsem mu s některými předměty a navštěvoval i doma. Poznal jsem ji při jedné konzultaci ohledně rýsování projektu. Zdena pracovala v dělnické profesi a trochu se styděla s někým chodit. Ani já nebyl buldozer na dívky a proto naše sympatie k sobě se objevily překvapivě rychle. Po skončení prváku jsem ji o prázdninách navštěvoval a vše se rozvíjelo docela slibně.

Procházky, kino, něžné doteky. Žádný nátlak z mé strany. Nastal druhý ročník. Nároky se na studenty začaly zvyšovat a z původního počtu zájemců nás zbylo asi dvacet a i nadále počet klesal. Matikář byl známý ras a kdo se nechytal, z kola musel vypadnout. Návštěvy jsem z časových důvodů omezil , ale ona je ani nevyžadovala a chápala bratrovy i mé starosti. Rýsování, těžká stavební mechanika, matematika jako předmět maturitní. Snažil jsem se za ní jezdit aspoň o víkendech. Ptáte se jestli jsem s ní spal? Ne. Chtěli jsme, ale nepovedlo se to. Nechali jsme to prozatím být.

Zlom nastal počátkem roku 1998. Vašek mi jednoho rána řekl při příchodu do třídy : " Ségra zkolabovala. Leží na neurologickým oddělení. Neví co jí je, ale zdá se už dobrá..." Šokován jsem byl dokonale celý týden. Mobily ještě neexistovaly a já absolutně nebyl schopen jí dojet navštívit dřív, jak o víkendu. Přivítala mne s hraným rozhořčením : " No konečně, mladej pán dorazil.." Odpovídám vylekaně: " Co ti vlastně je? Řekli ti něco ? " Váhavě si sedla a prozradila: " Nikdo to neví, výsledky dopadly dobře, ale prý mi odumřely mozkové buňky.." Domů jsem se vracel zdrchán jak papír od svačiny. Matka mi tehdy večer sdělila: " To není dobrý, neber to na lehkou váhu." Asi po dvou týdnech Zdenu propustili domů a po několika návštěvách jsem poznal, že se můj vztah mění. Nedokázal jsem se tvářit bezstarostně, že se nic nestalo. Přestával jsem za ní jezdit, Vašek to nijak nekomentoval. Pozval jsem ji ještě na maturitní ples v březnu a přiznávám, že to už bylo jen ze slušnosti. Do června se naše randění vytratilo a utichlo. Po maturitě jsem už za ní nikdy nepřijel.

Ano, jsem vinen tím , že jsem ji chlapsky neřekl, že končíme, že ten důvod pro rozchod je její onemocnění a moje slabá povaha neunese její nemoc hned na počátku případného vztahu. Zachoval jsem se zbaběle, vím to. Ale na svoji obhajobu si dovoluji tvrdit, že by ji mé sdělení možná ranilo ještě víc. Navíc jsem jí vysloveně nikdy nic nesliboval, vše bylo jen v plánech a hrubých obrysech. Opravdu jsem se tak provinil?

Vnitřní hlas promluvil: " No vidíš, aspoň že přiznáš tu chybu, tu připosranost, kterou jsi projevil ve vztahu k holce, co tě určitě měla ráda. Můžeš přemýšlet, zvláště teď, když máš nohy v tahu, když už nejsi tím zdravým kingem, nyní když používáš plenky, když už chodit nebudeš, když už v životě nebudeš moci onanovat a souložit jako dřív. Ano, ber to jako trest, trest za tvé pohrdání.."

Hlas, soudce ze všech nejpřísnější, konečně umlknul a já otvírám oči plné slz. Smráká se, střechy se noří do oparu večerních červánků, auta jsou slyšet pořád silně, dole na ulici život pulsuje, starý kolega luští křížovku a nechává nás mladší zpytovat svědomí. On dávno ví své. Drén mezi žebry,který mi lékaři po operaci umístili začíná bolet a já dostávám žízeň.

Přichází sestra se a volá: " Tak chlapi, je čas, jdeme přetáčet.. Půjdeme na pravobok."