Kombajny jedou

Včera dopoledne projížděly naší vesnicí dva kombajny Claas Lexion, za nimi těžké traktory John Deer s krásnými zelenými vozy. Nevím zda mířily na řepkové či obilné pole. Díky mému tělesnému handicapu se už nemohu toulat okolím a vědět co kde na kterém lánu roste. Možná je to i tím, že ony mašiny už nejsou z naší vísky, ale přijíždějí z takřka desetikilometrové vzdálenosti, z městečka, kde ještě existuje poměrně silné zemědělské družstvo vyhlášeného jména. Zatím odolalo všem snahám o popřevratovou likvidaci a věřím, že když přežilo bouřlivá devadesátá léta, přežije i současnou nelehkou situaci českého zemědělství.

Díval jsem se na ně s trochu smutným až mírně zavlhlým pohledem. Při pohledu na ty dva plechové obry mi v hlavě naskočil film vzpomínek. Film na mé dětství, kdy v době žní bylo takřka povinností, aby kluci od sedmi do třinácti let věděli, kdy stroje vyjely a kde budou kosit. Ti co bydleli blízko vjezdu do areálu JZD měli nespornou výhodu. Ale startování motorů tehdejších kombajnů se rozléhalo a slyšet se dalo i ve větší vzdálenosti. Čekali jsme blízko u silnice a pozorovali výjezd sklizňové techniky oněch časů. A byla to doba opravdu jiná.

O žních se psalo v novinách, reportáže v televizi byly denním rituálem a každý kluk se těšil, že přemluví některého z kombajnérů, aby ho svezl. Jenže se to stalo jen málokdy. Platil přísný zákaz dětí nejen v kombajnech, ale i traktorech. Snad jev trambusech by mechanizátor s agronomem přimhouřili oko.

Přesto nám to nedalo a na kolech jsme doprovázeli hrdě jedoucí stroje až na místo jejich práce. Z meze jsme zírali na sovětské oranžové Kolosy s dvěma zásobníky na zrní a hnědé Nivy, mávali chlápkům do kabiny a cítili takové zvláštní vzrušení, když družstvo dostalo polský kombajn typu Bizon. Východoněmecké mlátičky řady E 512- 517 nás lákaly rovněž, zvláště, když z modrého přešly na světle zelený, spíše hráškový odstín.

Bylo léto, vzduch voněl červencovým aromatem a až pozdě večer se naše parta kluků vracela na skládačkách domů. Matky často hartusily, kde jsme celý den, proč jsme tak upatlaní a že zítra ani na krok. Ovšem do rána je zloba přešla, mi po snídani vklouzli do červených trenek, symbolu oné jiné doby a čekali jsme netrpělivě, kdy uslyšíme start motorů.

Ale dost o minulosti. Dnešní život je jiný a styl ještě víc. Kombajny projedou vískou bez povšimnutí. Chlapci na kolech je nedoprovází, nikde ani noha. A to přitom jezdí technika moderní, nejen kombajnová. Mladíčci sedí asi doma u tabletů či herních konzolí a víc je láká nadupaná paměť v iphonu nebo ipodu.