Dva mistři

Na náměstí v Humpolci dávno chcípnul pes. Najdeme tu prodejnu pekárenské firmy, knihkupectví, kostel, muzeum, hotel a budovu městského úřadu, hned vedle jisté banky, která se počátkem devadesátých let prezentovala sloganem,že u nich na peníze neprší. Ale to je všechno. Lidé tu dávno nekorzují, do obchodů nechodí, protože se centrum prodeje a života přeneslo jinam. Mít krám na náměstí není dnes žádné terno.

Já však mám svoji malou vzpomínku, kterou si možná v souvislosti s náměstím hýčkám až moc. Poblíž městského úřadu stojí škola, v historii nesla mnoho názvů, bývalo to obyčejné učiliště pro prodavače, dnes se pyšní jménem soukromá střední, slovo učiliště zmizelo. Moc se nehodí k záplavě dnešních oborů zde vyučovaných. Nevím ale, jestli zdejší absolventi nachází snadno pracovní uplatnění.

Mám tu budovu prošlou dokonale. Už to je víc než třicet let, kdy jako žák jiného učňáku jsem vykonával odborný výcvik v areálu tehdejšího obchodního SOU. Rekonstruovali jsme bývalý obchůdek dětského textilu a ve dvoře prováděli výstavbu nového zázemí pro prodavače. Stavba se propojila se stávajícími místnostmi staršího objektu. Byl jsem druhákem a to znamenalo týden praktického vyučování na stavbě a týden teoretické výuky na druhém konci města. Můj obor byl tehdy preferovaný a měsíční kapesné mohlo dosáhnout až 350 Kčs , což v roce 1987 byly slušné peníze. Ale na plnou částku dosahovali tak tři kluci.

Na stavbě jsme se střídali s borci ze třeťáku a protože nás v ročníku prvním na stavbu nepouštěli, akce na náměstí byla nejen pro mne velkou premiérou. Byly jsme dvě party kluků po pěti, občas i dva chlapáci z dvouletého oboru, kteří vykonávali pomocné práce a dva mistři společně s asistentem. Uvedu jen jejich křestní jména. Karel a Láďa. Asistenta nikdo jinak z jeho kolegů nenazval než Pepíček. V září jsme naklusali do ještě otevřeného baráku, kde se zazdívaly otvory, zejména v části do náměstí. Já a spolužák Venca vyfasovali to nejhorší co šlo. Mistr Láďa nás nešetřil ani omylem.

" Tak hoši, nástup na osazení vchodových dřevěných zárubní, no nečum blbě Peteráčku. A bude to rychle.."

Ani jeden z nás ještě nikdy nezazdíval, naprosté novum, které jsme znali jen teoreticky, nebo maximálně z loňského suchého skládání vazeb cihelného zdiva na dílně. Ale čas běžel a výmluvy by přinesly jen další vodopád řečí a mírně sprostých slov od mistra Ládi. Já i Venca jsme se chopili práce a založili ve vybourané díře na každé straně cihly. Pomalu, jen velmi pomalu zdivo přibývalo a rostlo. Konečně jsme mohli vložit dřevěný rám a zajistit ho prkny, aby stál. Nastalo vyvážení a zazdívání. Nebudu zdržovat technologickými postupy. Jako nováčkům na stavbě nám to šlo zdlouhavě a nervozita hrála rovněž svoji velkou roli.

Láďa se každou chvíli díval jak se v tom potácíme a ještě přisoloval: " Vy smolíčci, vy čuráčci, vy to ještě nemáte? Jestli dostanu mizerný prémie, tak vám dvěma napařím nulový kapesný, slimáci.."

Naštvaně zašlápl vajgla cigarety a odešel zas jinam vytvářet dusno. Kouřit učňové samozřejmě nemohli, ale on sám klukům příkladem nešel.

Po boji, nervech a nekonečném vážení pomocí olovnice a trochu díky asistentovi Pepíčkovi, jsme tento boční vchod zazdili. Dřevěné zárubně byly později doplněny dveřmi a fungovaly skvěle.

Láďa byl mým mistrem až do konce učiliště, stejně tak jako Karel. Láďovy metody však nechci pouze kritizovat. Byl to šikovný zedník a obkladač, uměl omítat levou i pravou rukou a i když jsem z něj strach měl, dokázal ocenit ty, kteří se nezašívali a makali. Osudy obou mistrů byly rozdílné. Láďu vyhodili krátce po listopadovém převratu. Neunesl svoji bouřlivou povahu a jistého žáka posadil do kádě s vápnem, co bylo možné dřív, v nových podmínkách se netolerovalo. Už za nás míval problémy s alkoholem, které se navyšovaly až vyvrcholily v rozvod s jeho krásnou ženou, kterou mu všichni kluci záviděli. Pracoval později v Německu, kde vydělal spousty peněz, bohužel pochybné známosti ho brzy vycucaly a jednoho podzimního dne roku 1993 našli příbuzní Láďu udušeného zvratky v jeho luxusní řadovce.

Karel působil na SOU ještě řadu let a až klesající počty uchazečů o stavební obory znamenaly jeho odchod ze scény. Nikdy neměl prudké jednání a a s kluky to zvládal podstatně lépe. Před několika lety zemřel i on, zákeřné onemocnění udělalo své, ještě mu nebylo ani padesát. Oba už zdí někde jinde, kam se my, zde dole existující zatím nepodíváme.

A dveře v onom bočním vchodu z náměstí? Jsou tu i nadále. Samozřejmě. Jen někdy kolem roku 2005 byly nahrazeny plastovými, stejně jako ony zárubně. Inu modernizace spojená s módou zateplování.

Pokaždé, kdykoliv se na ono náměstí dostanu, vždycky si vybavím tehdejší dva vyjukané kluky v modrých montérkách a bílých čepicích, lopotících se při své
zdící těžké premiéře. Taková vzpomínka se již nikdy z mysli nevytratí.