Hoši z ČUPR klubu

Pokud člověk prodělá zranění páteře, tak se po různě dlouhém pobytu v nemocnicích ocitne v jednom z našich předních rehabilitačních ústavů. Já měl to štěstí, že 17. září 2003 mě v sanitce převezli z Brna do Kladrub poblíž Vlašimi. A proč štěstí ? Předně většina pacientů z brněnské úrazovky končila v Hrabyni u Opavy a jen velkou shodou okolností, kdy si lékař všiml adresy mého bydliště se podařilo vyjednat právě Kladruby. V těžké situaci mé rodiny to znamenalo kapičku štěstí, protože do mé chaloupky to bylo z Kladrub jenom něco kolem padesáti kilometrů. I tento fakt pomáhal k zvládnutí stavu a ke klidnějšímu smiřování se s novou životní realitou.

Na pokoji se stal mým prvním parťákem nějaký pan Kotva, věkem skoro jako můj otec. Povídat se s ním dalo velmi pěkně, ale v teplém září vyžadoval mít pokoj zavřený a ani ventilačku u okna jsem otevřít nesměl. Dal mi takové první zaškolení jak to v Kladrubech chodí. Přesuny na vozík a na postel jsem brzy zvládal sám a tak už ve druhém týdnu pobytu jsem částečně navazoval kontakty se stejně postiženými chlapy na prvním patře. Mít někoho s kým se po rehabilitačních procedurách dá ještě chvilku promluvit, vyříkat svůj příběh a zároveň vyslechnout i ten kamarádův je velmi důležité. Pomáhá to v aklimatizaci, přispěje k pohodě alespoň jakési a po dobu existence v ústavu je adaptace nutnou součástí léčby.

Mým dobrým známým se stal o dvacet let starší, Vilém z vesničky u Jindřichova Hradce. Měl trochu jiné zranění, ale páteř rovněž chycenou po pádu z kola. Časy rehabilitačních výkonů nám napsali podobné a tak jsme se často vídali i dopoledne na chodbách či ve výtahu. Sedli jsme si od počátku. A to nejen v názorech politických, ale vůbec viděním své poúrazové situace. Hecovali jsme se u motomedu při šlapání a vždy si sdělovali, kolik kilometrů kdo z nás ujel na motoru nebo vlastní silou. I krátké povzbuzení od něj pomohlo víc, jak nuceně polykaná antidepresiva typu lexaurin. A do naší party se přidal i jistý Viktor, původem z Volyně, z bývalého SSSR. Vozil pracovníky černobylské elektrárny autobusem do zaměstnání. Je mu v roce 2003 kolem sedmdesáti let. Přesně to již nevím. Byl chodící, ale s nálezy na páteři rovněž významnými. A protože byl na půl Ukrajinec a na půl volyňský Čech, založili jsem tzv. ČUPR, což znamenalo Klub Česko-ukrajinského přátelství. Scházeli jsme vždy večer v malé ústavní restauraci Rimmi, diskutovali o zdraví, politice, sportu i pivovarech a společně zahlazovali šrámy na duši, které nám způsobily úrazy, nemoci a jiné fujtajbly lezoucí do života. Dávali si česnekovou topinku, malé pivo nebo kávu. Tenkrát ještě bylo povoleno pivo na osvěžení,v současnosti je to již zakázané.

Viktor mi fandil poctivě a upřímně. Viděl, že jsem mladý a přál mi ze srdce zlepšení. A každičký můj úspěch a pokrok bral osobně a mohu směle říci, že tito dva chlapi mi byli významnou oporou po celý pobyt do konce února 2004. Tehdy jsme se rozloučili, vyměnili čísla a konec zvonec. Cesta domů, do drsného života, života v nových, změněných dimenzích.

Vilém mě od roku 2005 začal navštěvovat vždy na jaře v mém bydlišti. Jeho zdravotní stav se zlepšil natolik, že o holích chodil a mohl řídit bez ručního ovládání v autě. Naše jarní setkání se stala tradicí a ČUPR klub alespoň částečně existoval dál. Viktor bydlel ve vzdáleném Jirkově a tak pokud se zadařilo a byl doma, občas jsme si zavolali.

Až rok 2017 přinesl zásadní změny. Vilém mě v červnu navštívil, nic nenasvědčovalo nějaké blížící se krizi. Vtípky, hecování, dobrý pokec. V září mu telefonuji a on mi řekl: „ Jsem v blázinci, brzy mě mají pustit, pak ti řeknu víc..“ Už se neozval. V listopadu mi na mobilu svítí jeho číslo. Zvedám to. „ Viléme, slyšíš mě? Jsi to ty?“

Žádná odpověď, jen jakoby vzdálený lomoz aut ve městě. Volám nazpět a číslo je odpojené. Nedalo mi to a až později, zprostředkovaně přes různé kontakty jsem se dozvěděl, že Vilém se pokusil o sebevraždu a po propuštění domů se jeho stav zhoršil díky onkologickému nálezu v břichu, brzy na to zemřel. Došlo mi, že další červnové setkání na zápraží už nebude. Ani jsem tomu uvěřit nemohl. Po Jardovi už druhý kamarád z Kladrub odešel tam na druhý břeh. A Viktor? Ten veselý chlápek z Jirkova? Zrušil pevnou linku a adresu domů mi nenechal. Ani mu nemůžu vyřídit smutnou zprávu o Vilémovi. A žije vůbec ještě? Nevím, jak to zjistit.

V každém případě je faktem, že hoši z ČUPR klubu se již nikdy společně nesejdou.