panda

Chtěla bych popsat, jak se cítím. Jako rozlámané křeslo na skládce. Jako stokrát opotřebovaná věc

Jako někdo, za koho nestojí bojovat. Chtěla bych to všechno popsat, ale nemám slova

Nic, co řeknu nebude nikdy dostatečný. Už stokrát jsem se sama sebe ptala, co vlastně cítím. Jak se cítím. A nikdy jsem nevěděla. A nevím doteď.

Nemám pro ten stav slova. Nemám slova pro tebe ani pro tebe. Ten smutek je všespalující, všeurčující, všemocný. Ne, to nejsou ta správná slova.

Hodně často se sama sebe ptám proč. Proč tohle, proč tamto. Ale člověk si nikdy neodpoví. Odpovědi nenalezne nikde. V okolí, v rodičích, dětech. Nikde.

Chtěla bych být zase malá a ptát se mámy. Ta věděla všechno. Jenže, když jsem vyrostla, zjistila jsem, že byla a je stejně bezradná jako já.

Můžeš si za to sama. Univerzální odpověď na všechno. A asi jo. Za co bych si taky nemohla sama? Kdo o mým životě jinej rozhoduje než já sama.

Můžu si za to sama. Tak to je.

Chtěla bych se přestat ptát a prostě věci nechat být. Všechno se děje pro něco. Údajně. Ale co když ne? Co když žádnej hlubší smysl ve věcech není a my se jen tak potácíme jako figurky na debilní šachovnici. Kýč jak bič. Ale komu na tom nakonec sejde.

Jednou bych opravdu chtěla dojít do tý fáze štěstí. Aspoň, abych si to zkusila. Nezatížená minulostí, bolestí a strachem.

Můžu si za to sama, já vím.