Rande s VšehoMírou

   Došli jsme do parku vyšperkovaného moderním dekadentním uměním s patosem dávno zaniklého lázeňství. Cestou k řece za muzeem si nás povšiml starší pán s kolem a začal nám sám radit jak se dostat do muzea a kde si sednout na občerstvené a kde si dát pivo. Všechno jsme mu vděčně odkývali. Nakonec se zeptal: " Co hledáte?"Můj společník s kytarou a baťůžkem na zádech odpověděl: "Hledáme dobré lidi."Nemohla jsem se nesmát až jsme se rozesmáli všichni. Nechtěli jsme na pivo ani na limonádu ani do muzea. Chtěli jsme se jen projít. Pobavený pán nasedl na kolo a odjel.
   Přišli jsme k řece, prošli jsme se po mírném splavu z dřevěné kulatiny. Nechala jsem se okusovat zvědavýma rybkama a užívala si chladivé zurčení mezi kameny. Na břehu jsme v trávě pozorovali plynulý proud řeky a povídali jsme si o nepodstatných okolnostech z minulosti.
  Pak chtěl ukázat místní náměstí. Vedla jsem ho parkem kolem vyschlého jezírka za starým lázeňským domem. Minuli jsme místního pobudu, co celé dny postává, prochodí a nemluví. Došli jsme do centra města. Zdrželi jsme se chvíli v informačním centru a vrátili se do nedalekého parku, tentokrát za starou lidovou školu s freskami na zdivu. Brnkal na kytaru a já poletovala okolo něho a skotačila na přírodních atrakcích parku.
Najednou se zvedl a zeptal se: "Máš sárí?"
"Jen sukni a velký šátek."
"Jdem na náměstí."
Vytřeštila jsem úlekem oči "tam tančit nebudu."
"Co umíš za písně?"
"Jen Haré Kršna."
   Vraceli jsme se tedy na náměstí. U prvních kontejnerů na přilehlém parkovišti se zdržel a hrabal se v nich. Stála jsem opodál a čekala až se vyřádí. Přinesl si v sáčku oběd. Poznamenala jsem: " Nemusím Ti tedy kupovat dva rohlíky?"
Minul mne mlčky bez odpovědi s kamenným výrazem. Na rohu náměstí jsme se zastavili u vývěsky s inzeráty. Pár jich přečetl a docela ho pobavil jeden, kde starší paní hledala pána. Ano, už taky patřím do starého železa, trefil ses. Nicméně jsem se už zdržela hlasitých průpovídek.
   Uprostřed náměstí jsme si sedli před sochu Masaryka. Poobědval, zbytek odložil do nejbližšího koše a nasycen vybalil kytaru a ostatní hudební nástroje. Sesedl si na dlažbu pod dva schůdky k piedestalu. Neochotně jsem se sesunula ze schodku na rozpálenou dlažbu o velkých kvádrech. Před námi pár lidí na lavičkách a velké ležaté kameny poskládané v betonovém kruhu na ocelové konstrukci obdařené odpadky. Kdysi dávno na nich crčela voda. Pěticípou hvězdu na obelisku v příjemném parčíku olemovaném vzrostlými borovicemi vystřídal velký tatíček vlasti v obleku a rozpálené sucho bez stínu. Sucho skrze mne prostupovalo do hloubky sebe sama. Potulný hráč mezi nás položil zpěvník a rozehrál s kytarou písně duhových dětí. Zpěvné mantry svobody, lásky a míru v několika jazycích. Stydlivě jsem přizvukovala s tamburínou, za což jsem dostala mezi písněmi upřímně vynadáno. Prostě nejsem zpěvačka a nechtěla jsem mu to příliš kazit. Po pár písních přistoupila před nás blonďatá holčička s mincí. Paměť mne vrátila do jejího věku a prostoupila mnou vděčnost. Vděčnost Matce za zrození, vděčnost rodnému místu za ochranu, pokora k předkům za pozvání. Semtam přicházeli další s drobnými, někteří prohodili pár slov, někdo nechápavě zíral, někdo se pohupoval do rytmu. Jeden mladík nás na požádání vyfotil.
   Pomalu a jistě jsem se pouštěla vlastních omezení, navštívila skrze srdce Chrám a v posledních chvílích posdílela jeho odlesky na místě, které je v tichu velmi smutné.