ukázka z knihy Tranquila I.

.
 
Kniha pro všechny ženy, jejichž cesta k dítěti byla delší,
než předpokládaly,
pro jejich muže, se kterými se navzájem potřebují,
pro jejich matky, které se snaží porozumět svým dětem chtějícím děti,
pro všechny, kteří se chtějí umět vcítit do toho, jaké to je – a skutečně tady být.
Díky. Potřebujeme to. Minimálně na začátku.
 
.
 
Intro
V určitém momentu (well, v momentech) jsem si řekla, že celý tento nápad je pitomý, a že to bude vypadat jako „aha, ona sežrala všechnu moudrost, má to vyřešený, je v tý bolesti nějaká lepší“. To je ale mylná domněnka. Nevím, jestli věřím na to, že v tomto typu bolesti má nějaká žena schopnost být lepší. Možná navenek, možná dočasně, možná ta schopnost existuje, ale
k čemu je nějaké porovnávání se? Ulehčí to něčemu? Určitě ne. Zhorší to už tak náročnou situaci? Nejspíš ano. Neporovnávejme se.
A vím, jak těžké to může být, sama jsem to tak dělala nejen v téhle životní situaci. Často to ještě dělám. Jen se to vědomě snažím odnaučit.
Pravda je tedy taková, že v průběhu psaní jsem si několikrát musela dát pauzu. A to samozřejmě především v rámci textu, který náš konkrétní příběh vypovídá. Myslím, že původní popud k tomu, aby tohle vzniklo, vůbec nebylo napsat něco pro někoho.
Po čerstvém zážitku jsem se do toho příběhu vracela. Netrvalo to moc dlouho, ale vracela (teď, kdy se k němu vracím znovu, už s dítětem, už
z jiné země, se píše rok 2023, čili - o dva roky později).
Měla jsem chvíle, ve kterých jsem to celé prožívala – chtěně – znova, protože jsem své dítě/děti prostě nechtěla opustit. Bála jsem se pocitu, že zapomenu, a oni a vesmír a lidi to někde nějak vyhodnotí v to, že si to vlastně až tak moc nepřeju. A tak jsem se vracela do momentů, ve kterých jsem „jen“ prožívala úzkost, a do momentů, ve kterých už byla vyřčena diagnóza.
Samozřejmě, že si pamatuju každé slovo, každý pocit, každou částečku té šílené zatěžkávající bolesti, která je jednoduše nepopsatelná –
a nenapodobitelná pro každou ženu, která si přeje mít dítě.
Měla jsem pocit, že žít to znovu mě k našim nenarozeným dětem vrací. Zároveň jsem byla pořád unavená a naprosto prakticky nefunkční. Proto jsem zase začala psát.
Kritici by asi řekli, že to není psaní, ale terapie. A já bych s nimi souhlasila a tentokrát řekla, že kde bychom bez terapie byli…. (?)
Navíc jsem sama hledala cokoliv, co by to všechno nějak zjemnilo.
Dlouho jsem cvičila jógu s videy na youtube. Měla jsem svou oblíbenou učitelku, jejíž příběh je takový, že měla dvě děti, tři potraty za sebou, a další – své duhové dítě. Dala mi naději. Napsala knihu, a ta mě doprovázela prvních pár dní, tentokrát. Upřímně – přála jsem si, aby ta kniha neskončila nikdy.
Poprvé při čtení jsem měla pocit, že mi někdo rozumí, že někdo zažil doopravdy to stejné, a že to není jen lékařská statistika.
Že mi někdo opravdu na papíře může říct, jak moc na hovno to je.
Autorku a jogínku doporučuji – Bettina Rae.
Vlivem všeho výše zmíněného (a později zmíněného také), jsem si řekla, že
na tom,co se stalo, prostě nic pozitivního není. Dnes, v roce 2023, si říkám, že třeba to tak všechno mělo být.
Třeba naše dítě chtělo být narozeno v mé rodné zemi.
Třeba jsme na to doopravdy ještě nebyli připraveni, protože i teď často pochybuju o tom, že jsem připravená – a to jsem devět měsíců po porodu.
No, kdyby mi to někdo řekl v době, kdy většina textu vznikala, omlátila bych mu to o xicht, cítila bych se hodně ublížená, a ublížená bych byla.
Můžeme se na terapeutických skupinách bavit o síle, kterou díky tomu máme, protože co horšího se může stát než to, že ti umře dítě? Jako asi nic moc. Můžeme se bavit o tom, že dokážeme být více empatičtí, jo, pravda, všechno moc krásné. A nejspíš i pravdivé. Ale ve výsledku – v náručí nemáme nic,
za nějakou tu dobu budeme krvácet (+ možná ještě krvácíme, + budeme krvácet a budeme to mít brát jako dobré znamení + znamení čeho jako?), naše tělo je pořád ještě ve fázi „jako těhotné“, naše srdce už těhotné není. Co je na tom pozitivního?
Nic.
Příště?
Neexistuje žádné určitě.
Možná.
A možná ne.
Super.
Takže ne, opravdu nikdo nemůže říct, že jsem v bolesti nějak lepší, vůbec ne. Ale po čtení knihy Bettiny Rae jsem cítila, že nejsem sama. Že mě to rozbombardování se sebe samé na cimprcampr nedělá divnou a malomocnou. Bolest se dělila. Nebyla menší nebo méně intenzivnější, někdy jsem četla a brečela a nadávala a třískala knihou o cokoli, co bylo poblíž. Zavřela jsem se na balkoně a s nikým nemluvila, jen s tou knihou (bože, když si to teď po sobě čtu, cítím to skoro stejně silně, a to se přiznám, že jsem ty detaily už zapomněla). Ale ve výsledku mi právě ta kniha prostě pomohla to nejhorší nějak nutně odžít.
Řekla jsem si, že pokud jediné ženě na planetě mohu v tento okamžik dopřát trochu podpory, stojí to za to. To napsat, dopsat, teď se k tomu vrátit.
A to jsem tehda ještě nevěděla, že to dítě, které teď spí v dětském pokoji, tam doopravdy bude.
 
.
 
více brzy
a více info zatím např. na instagramovém profilu Projekt.tranquila
 
.