Tranquila (ukázka z knihy, III.)

STŘEDA 23. 6. 2021, MEXICO, MAZATLAN

Máme velké plány.
Pojedeme na loď.
Musíme brzo vstát.
Po probuzení mě pálí žáha, dost.
Konečně nějaký opravdový symptom.
Aplikace to potvrzuje.

Nedaří se mi dostat tě ven.
Na střeše sedí kočka, miluješ kočky, tak už pojď.

- Mám ti udělat kávu?

Uplynula hodina.

- Prosím tě, můžeš vstát?
Není mi dobře.

Jsi otrávený, upřímně nerozumím tomu, proč. Snažím se, opravdu se snažím být milá a hodná a netlačit na tebe, jen dodržovat plán nebo si aspoň
o novém promluvit.

Říkáš, pořád chceš jít na loď?
Já říkám, že nevím.

Nasíráš se, ale nenecháš mě vysvětlit, že nevím kvůli tomu, jak se fyzicky cítím.
Nechci to dělat horší, a tak dodržujeme plán.
O něco později, než to být mělo, sedáme do taxi a odjíždíme na Zona Dorada.
Chceš snídani, říkám, že asi nic nepozřu, že je mi fakt divně, pálí mě ta žáha a polel mě studený pot. Objednáváš mi talíř s ovocem, vnímám to tak, že se staráš o naše dítě dobře, protože do mě chceš dostat něco zdravého.
Snažím se něco sníst. Myslím, že to jsou jahody a mango, zjišťuji, že papaya mi nechutná.
Cítím se trochu zesláblá, ale žádná katastrofa, jen prostě jinak než jindy, říkáš, vidíš, pořád jsi hledala symptomy a stěžovala si na to, že žádné nemáš, teď něco je, a stěžuješ si zase.

Jdeme na pláž, odkud má jet loď.
Jdeme ale nějak dlouho.
Nechci už nám oběma způsobovat větší stres a tak nic neříkám, ale běží mi hlavou, jestli mi vůbec věříš, že mi není dobře, když jdeme tak dlouho. Pravda, mohla jsem si tu vzdálenost najít sama, žejo.

Jsme na pláži.
Chci slunečník a ležet.
Nesundávám si oblečení, chci tu nevolnost prostě zaspat.

Přichází k nám člověk od loďky.
Stojí to tolik a tolik a trvá to tolik a tolik hodin.
Díváš se na mě pohledem “tak jedeme”?

Ptám se, jestli můžeme třeba hodinku počkat na to, jak mi bude, třeba to přejde.

Říkáš ano.

-

Po asi hodině spánku jdu do moře. Cítím se okay, jakoby sůl protáhla celé mé tělo. Tak fajn.
Mluvíme o tom, jestli teda pojedeme, přiznám se, že se mi do toho moc nechce, protože mám pocit, že bych se pozvracela. A tak si řeknem, že si to přece můžem užít i tak. Nebyla jsem úplně upřímná, chci, ať si to hlavně užiješ ty, není mi do skákání, ale žádná katastrofa to taky není. Jdeš si pro pivko a jsi... uvolněný, konečně po pár dnech od příjezdu, plaveš. Vypadáš šťastně a já tě miluju. Chceš mě teď zahrabat do písku. Miluju tuhle tvou podobu. A tebe.
A to platí i teď, když to po dvou letech čtu, a samotné je mi z toho upřímně tak smutno jako tehdy. Rok 2023.

-

Jdu do moře, ale jen co se noha dotkne vody, přeběhne mi mráz tělem a já tuším, že moře studené není.
Dále už nejdu.
Říkám ti o tom, říkáš, že
můžeš jen dopít ten aktuální drink
a můžeme jet domů.
Jdu to moře zkusit ještě jednou,
ale stejná reakce,
bojím se.

-

Říkáš, že si odpočinu a všechno bude dobré.

-

Dávám si sprchu a oblíkám se do svetrů. Lehám si do postele a spím asi dvě hodiny. Nepřišel jsi za mnou, proč?
Posílám tě do obchodu pro teploměr. Šílíš z toho, že zase šílím.
Teploměr přinášíš a taky haldu piv a jídla. Prostě se z toho vyspím.
Všechno je v pořádku.

-

Teplota 37, 7. Brečím.
Myslím, že bys mi nejradši dal pár facek.
Proč mi nevěříš?
Proč mi nevěříš, že mi není dobře?
Co jsem udělala špatně?

-

Odcházíš. Nalíváš si pivo.
Říkám, že co budeme dělat a žes mi slíbil, že když se něco bude dít, tak půjdeme k doktorovi.

-

Voláme doktorce do USA.
Říkám jí příběh se sýrem a co když je to ta listerie.
Po popsání příznaků nás posílá na pohotovost.

-

Teprve pak si říkáš, že jako okay, asi půjdeme k doktorovi a všechno bude

v pořádku.

-

Teplota 38, 1.
Roste.
A ty?
Rosteš?

-

Kde tady proboha budeme hledat doktora?

-

Ptáme se ve stejné lékárně, ve které jsme před čtyřmi dny kupovali speciální opalovací krém pro těhotné. Posílají nás na kliniku dvacátého století, v překladu ze španělštiny.
Měla by být devět minut pěšky.
Pojďme, lásky moje, pojďme všichni spolu.



...