Tranquila (ukázka z knihy, IV.)

KLINIKA, GYNEKOLOG, KLINIKA

Před klinikou kouří muž. Starší, oblečený v černém. Příjemný. Vysvětlujeme mu situaci a on nás uvede do čekací místnosti. Je malá, s televizí.
Po chvíli přichází muž ve světle zeleném. Všichni umí anglicky jen velmi málo. Za nějaký čas budeme žertovat, že jsem na tom se španělštinou lépe. Ale v tuto chvíli jsi nejpřednější ty, broučku.
Muž v zeleném zjišťuje, že moc španělsky neumím, takže mě všude můžeš doprovázet, kovid, nekovid. Ověřuje, že mám doopravdy teplotu. Tentokrát jen 37, 9. Trochu rychlejší tep, to je prý z toho strachu, který cítím. Normální.
Odvádí nás na gynekologii.
Je to asi dvě ulice jinam.

Omlouvám se, že jsem měla dopředu nějaké předsudky o tom, jak v Mexiku vypadá lékařský servis, byla to samozřejmě blbost.
Doktoři jsou milí, povětšinou, snaha komunikovat přímo s pacientkou, i když téměř nemluví místním jazykem, s Amerikou neporovnatelná.
Gynekologická ambulance je malinká. Jestli si to dobře pamatuju, zdi jsou zelenkavé. Nábytek skromný, ale postačující, sloužící účelu. Odcházím
na toaletu, trochu mě překvapuje, že všude kolem jsou umístěny léky, naprosto volně přístupné. Říkám si, že kdybych si chtěla něčeho ždibnout, asi by to nikdo nezpozoroval.
Doktor nás po chvíli vyzve k příchodu.

Usedáme si na židle, zkouší se mnou mluvit španělsky, něčemu rozumím
a něčemu odpovídám.
Poznámky píše na oranžovo-bílý papír, vzpomínám si, že když jsem byla malá, psala na to babička se strejdou dokumenty o prodeji.
Vypadá klidně, což mě ale neuklidňuje.
I když v září to bylo jiné.

Tenkrát byla doktorka více nervózní než my dva, kteří jsme v září 2020 pořád čekali na to, že se to všechno spraví, protože víme, že mám rozhozený cyklus a chtěli jsme, abych měla jen pozdější ovulaci, což se nestalo
a brouček předchozí se nerozvinul, takže po operaci ani nebylo co
zkoumat.

Pan doktor mě zve k ulehnutí na křeslo. Bude ultrazvuk.
Z ultrazvuku mám smíšené pocity, protože minule, v září, na něm byla jen velká černá díra, a my jsme tři týdny čekali na to, až se v ní něco objeví, a ono se neobjevilo nic. A díra se zvětšila.

Tentokrát, už od března, k našemu překvapení, všechno vždy v pořádku.
Jediné, v čem si s náma, broučku, od začátku hraješ, je tvá velikost.
Jeden doktor řekne, že máš týdnů šest, podle mě bys měl mít tak sedm. Taky říkají, že se nemusíme bát, protože máš srdíčko, které v šestém týdnu bylo možná trochu slabší, ale to jenom tím, že nejspíš právě začalo bít. Pak se nám krásně rozběhlo, ale to už jsem popisovala výše a ty sám to víš, byli jsme všichni u toho.

Něco mi říká, že tentokrát ten ultrazvuk nechci, nejraději bych ho odmítla.
Ale už tak nám vyšli dost vstříc.
Nějací cizinci někde u moře
potřebují něco
těsně před zavírací dobou.
Snažím se přemluvit samu sebe, že to bude dobrý.
Tak jako si to myslíš ty. Zase jenom panikařím, budeme víc odpočívat
a je to.

Lehám si na křeslo.
Nevím, jestli se na tu obrazovku dívat chci nebo ne.
A stejně se buď poslušně, nebo naučeně, dívám.
Vidím tě. Ale vím, že něco nehraje.
Nic neříká. Sestřička ti ho ukazuje.
Myslím, že už ale taky tušíš.
Klepe mi na břicho.
Ale žádná změna.

Už začínám ne tušit, ale vědět. I když nechci.
Chci, ať se to změní, ať to není pravda, ať neříká to, co si myslím, že řekne, nebo - ať tomu aspoň nerozumím.
Pouští tvé srdíčko, ale
šramot.
Nic.
Nemusel by říkat nic.
Poprvé mám odvahu se na doktora podívat.
On ale nemá odvahu podívat se na mě. Nebo si myslí, že opravdu španělsky nic neumím.

Otáčí se na tebe a říká
no hay movimiento
no hay actividad de corazón

nebo něco takového, ale záleží na tom, jestli je to gramaticky dobře?

Trvalo mi tři týdny se k tomuto okamžiku tímto textem prodrat.

A když ho otevřu, zase ty věty slyším. Naprosto zřetelně, osudově, konečně, a ať jakkoli tiše byly vyřčeny, mám je v sobě a myslím, že už neodejdou.
Úplně na kůži vím, jak hystericky jsem musela vypadat, a jak jedno mi to bylo, v čemž možná byla jistá svoboda, ale radši bych byla přikovaná
k posteli s vědomím, že ještě se dá něco dělat.
Stočila jsem se na křesle do klubíčka a brečela.
Strašná bolest.
Během pěti minut se můj myšlenkový proces naprosto změnil.
Naopak.
Chtěla jsem se dívat na ultrazvuk pořád a nechtěla jsem, ať mi ten pohled někdy odepřou. Chtěla jsem, abys zůstal, chtěla jsem, ať se to změní. Chtěla jsem, aby to tak nebylo. Udělala jsem přeci všechno a před necelým týdnem jsi byl v pořádku. Tak co se stalo? Nemáš mě rád? Myslíš si, že se o tebe nebudeme umět postarat? Nebo jsem tě uvařila tím, že jsme byli
v Mexiku? Nebo jsem snědla něco, co jsem neměla? Nešla jsem do moře dostatečně pozpátku? Prosím, aby mi někdo dal odpověď.

Doktor zmuchlal nějaký papír a odhodil ho na zem.
Sestra mě pohladila po vlasech.
Chci mámu.
Dali nám nějakou tu minutu
na uklidnění,
které nepřišlo.
Na uklidnění jsem v tomto okamžiku alergická.

Ty říkáš
no hay un movimiento y corazon?

Proč zase nikomu nevěříš?
Proč to musíš opakovat?
Proč z nás ze všech děláš blázny?
Proč bys ty měl mít nakonec pravdu?

A proč ji nemáš?
Proč všechno není prostě v pořádku?










.
.
.
.
.




Ukázka ze závěrečné části

Napříč textem to může vypadat různě.
Ne vždy je/bylo naše vzájemné chování takové, jaké bychom si přáli.
Aneb, jak říká můj manžel, nic není černé nebo bílé, it is what it is.
Přesto jsem šťastná, že můžu s čistým svědomím říct, že je to právě můj manžel, který je v mém životě člověkem, jenž mě provádí jak klidem, který sám pro naši rodinu vytváří, tak také klidem, který mi on dává šanci vytvářet si pro sebe sama. A to je hodně.

Přeji si, aby každý člověk našel pro sebe někoho, jako jsi ty pro mě.
Celý náš little gang miluju a jsem fakt šťastná, že jsme. Děkuju ti.

K.