Se čtyřkou ne

Měsíc duben bývá spojený se zkouškami na střední školy. Bývalo to stejné v polovině let osmdesátých, když jsem vycházel. Díky bohu, že tehdy už neexistovaly deváté třídy. Vyjití v osmé považuji i dnes za mnohem lepší. Ale o tom psát nechci.

Tenkrát vše vypadalo zcela jinak. Podat si v únoru přihlášku na střední školu nepatřilo k úkonům, které se činily lehce. Předně opravdu rozhodovalo vysvědčení z konce sedmé třídy a pololetního v osmičce. A běda, pokud bylo moc trojek. To už takovému zájemci školní poradce naznačoval, že by bylo dobré jít raději na střední učiliště. Ale ani tam na některá řemesla se trojky nehodily, zejména obor automechanik a kadeřnice se velmi sledoval a dostat se tam znamenalo i hodně štěstí a možná mít hodně známých.
Výběr kam se vydat po základce také nebyl široký jako dnes. Existovala gymnázia, ekonomky a střední průmyslovky, někde zemědělky. Nejhorší to měl ten žáček, který se nehodil ani na školu ani na řemeslo. Kam s ním? Rodiče to prostě měli opravdu těžké pro co se rozhodnout. A často se i hádali, když se diskutovalo co dál.

A do té kategorie těžce zařaditelných jsem spadl i já. Na konci sedmé třídy přišel lapsus a čtyřka z matematiky. Jednotka z českého jazyka nic neznamenala. Matematika, to byla ta hlavní převodová páka ke vstupence na školu. Marně se otec na rodičovském sdružení snažil vysvětlit třídnímu, že od mala se zajímám o zvířata a toužil bych být zootechnikem, jestli by přeci nějak nešlo vrátit se ke trojce. " Buďte rád, že mu nedám pětku, milej pane." Těmito slovy rezolutně tátu třídní odpálil. Shodou nešťastných náhod to byl právě matikář.

Přišlo pololetní vysvědčení a čtyřku mi s klidem ponechal. K tomu ovšem češtinářka najednou shledala, že jsem se zhoršil a napsala mi dvojku z českého jazyka. Do té doby si schovávala mé diktáty, slohy a pravopisná cvičení jako vzor pro jiné ročníky. Snaha vybojovat alespoň jednotku z ruského jazyka mi také zhatil ruštinář. Prý neumím vyčasovat sloveso " perepisivátsja", nedá mi výbornou.
Čtyřka z matiky prostě znamenala konečnou mým a tátovým úvahám. vystudovat zemědělku. A takové žáky si nedočkavě vyhlížela skautka technického učiliště, která sbírala žáky z obou městských základek na řemeslo a popisovala jim výhody vyučení se na známý stavební podnik. Výhody sice jen u preferovaných oborů, ale s měsíčním kapesným ve druhém ročníku 350 Kčs a ve třetím až 500 Kčs, při cenách tehdejší doby to byly hezké peníze. Zároveň však podmínkou bylo odpracovat třicet šest měsíců po vyučení u toho, kdo platil náklady.

Matka se s pláčem těžce smiřovala s hořkou realitou, že budu jako jediný potomek pouze vyučeným. Takové starosti se starší sestrou a bratrem, který býval vždy vyhlášeným premiantem neměli. Oba se na střední dostali. Otec to bral lépe, ale i on cítil někde v hloubi, že na řemeslo nejsem a nebudu tím pravým adeptem. Jenže co jiného jim zbývalo?

Nastal vysněný konec osmičky. Těšil jsem se moc. Konečně vypadnu a rozloučím se tak s třídním, kterého se většina žáků bála a to i těch opravdu nadaných. Jaké však nastalo překvapení, když mi toho památného 27.června 1986 při předání posledního vysvědčení na základce, svítila z matematiky trojka. Vysvědčení, které už nic nerozhodovalo, které už bylo jen pouhým cárem papíru. Přiznám se, že jsem skoro zrudnul vztekem a pocit něčeho nesprávného zahlodal, ale nic už s tím dělat nešlo.
Na střední odborné učiliště jsem v září nastupoval se třemi trojkami, bez jediné nedostatečné. A to čtyřky byly jakousi vstupenkou právě na vybraný obor.

Proč mi to kantoři udělali jsem se nikdy nedozvěděl. Mohu si tak pouze klást otázku, zda to bylo opravdu jen kvůli mé slabé matematice, nebo i z důvodu politických, že bych v rodině nestraníků byl třetí s maturitou. Nevím, už je to dávno pryč a nemá cenu to řešit. Jen pocit jisté pachuti se mi na jazyk vrátí, když projíždím městem kolem budovy této základní školy a vzpomínky se umí vynořit i po tolika létech. Prostě nejdou zout.