Moje významné říjny

Možná, že každý z nás má vzpomínku na nějaký měsíc v roce, která se mu i po létech vrací a on na ten vzdálený čas pravidelně myslívá, když se blíží znovu výročí onoho prožitku. Někdo má možná těch podobných měsíců dokonce víc.
I já to tak pociťuji a právě v říjnu ty vzpomínky vrcholí. Říjen 1989 si pamatuji zejména v souvislosti se závěrečnými zkouškami konanými na učilišti před více jak třemi dekádami. Chladný mlhavý den, otevřená stavba a dvě party kluků čekající na příchod mistrů odborného výcviku. Trochu jsme se báli, trochu machrovali a všem nervy pracovaly. S výjimkou jistého Jirky z druhého konce okresu. Ten byl známý svým podlézáním a také řemeslnou zručností. Tu mu mnohý z nás mohl závidět. Pro něj tyto první zkoušky nic hrozného nebyly, on se bál až na ty druhé, následující v prosinci. Dva dny jsme zde pracovali na zadaném úkolu a všichni ten první velký životní krok zvládli. Někdo skvěle, někdo s ušima mírně odřenýma, ale bylo to za námi a velká starost odpadla. Nikdo z nás netušil, že se nezadržitelnou rychlostí blíží politický přelom, který trvale otočí náš budoucí život jiným směrem.

Střih o rok dál.
Opět říjen a já u povinného odvodu před nástupem na vojenskou základní službu. Výjimečně slunný den, překvapivě hřejivý. Ráno cestujeme autobusem za dozoru tajemníka městského úřadu do kulturního domu okresního města, kde čekáme na zavolání před komisi. Vysvlečení ve spodním prádle v dlouhé frontě vinoucí se z přízemí do patra. Od osmi ráno do třinácti hodin. Chodby jsou studené, dlažba také, ale to naše osmnáctiletá, tehdy jště štíhlá těla bez problémů vydržela.
Střih o několik dnů dál.
Svatba mého bratra. Je mu dvacet pět a odchází z domu. Přál si velkou hostinu a pozval přesně tolik lidí z naší strany, co pozvala nevěsta od nich. Podivil jsem se nad tím, ale mlčel. Naopak mě překvapil fakt, že nechtěl provést záznam na videokameru, i když už přímo ve městě existovala firma na natáčení. Na tom oba novomanželé chtěli ušetřit. No a bohužel, bratr si mne nevzal za svědka, raději dal přednost svému spolužákovi. Mírně jsem se cítil odstrčený a spíše jako doplněk.
Brácha byl vždycky školním premiantem a já tím druhým, méně úspěšným.

Střih o další rok.
Celý říjen sloužím v uprchlickém táboře Bělá-Jezová jako příslušník vojsk ministerstva vnitra a hlídáme areál tohoto zařízení. Měsíc voní houbami, krásný barevný les kolem a já se vzpamatovávám z nedávného převelení ze Slovenska k pražskému útvaru. Zcela jiný svět.

Střih do roku 2009
Závěr října je hrozný. Umírá mi sestra ve věku čtyřiceti devíti let. Po dvou letech boje s rakovinou prsu. Já ani bratr jsme to nevěděli do poslední chvíle. Rána do hlavy o to větší, že v září zemřela i má švagrová v třiceti čtyřech. Velmi smutný podzim pro celé příbuzenstvo.

Tak tolik k mým říjnům. Nic veselého, nic optimistického. Ale to přináší prevít život. Nešetří nikoho, nemaže se s námi. Přesto si myslím, že pro většinu z vás je říjen měsícem klidným a krásným.