Nebezpečné 12+4pinové konektory

Trvalo to 30 vteřin. Po ránu vždy informativní mix do žil, depresivní zpravodajství a naředěná pravda světa. Jak má vypadat správný steak, jak správně spalovat tuky a byl jsem informován, že s novým dotykovým zařízením lze přežít čtyřiadvacet hodin vstříc nekonečné extázi. Každou vteřinu si můžu mysl oblažit novým a novým přídělem dokonalosti, zaručené harmonie těla a duše, na jejímž konci se mezi liánami pralesa své imperfekce dostanu až k samotné nirváně. Mluvil jsem o tom chvíli se svou rukou a vůbec nijak nereagovala. Nevhodný do doby, určen k zapomnění a odkladu k pozdějšímu zpracování.  

Čas okamžitě se postavit před oltář kazatele, maséra virtuálního ega a dobrodince, který tu a tam hodí hrst drobků do davu. Pokochat se jeho krásou, explodovat v radosti, výbuchu čistého dobra a vzájemného porozumění. Dostat návod na život smrt, lásku, nenávist, ten správný proud řeky, po které je třeba jet hned z rána, abych si mohl šlehnout dávku dokonalosti za rozbřesku.  

I ten podělaný bulvár za ty roky změnil. Ze snahy šokovat převibroval do pózy “A teď ti ukážu, jak jsi hloupý”, dospěl jsem k závěru, že si libuji ve vlastním zoufalství a algoritmy prohlížečů tuto mou dokonalost již dávno odhalily. Čistící prostředky dokonalost sama, cable management jako špagety, případně holící strojky pro muže všech pohlaví a tak dále. Nepřeberné množství krystalické čistoty.  Po třiceti letech, co si sám peru ponožky, mě napadlo si je po vyprání spárovat, abych se tak vyhnul těmhle situacím, jak ráno marně hledám fusekli do páru. Vyvolalo to ve mně takové opovržení nad sebou samotným, že jsem se rozhodl tuto praxi urychleně v následujícím cyklu opustit. Mezitím jsem se dozvěděl, že špatně meditují, spím na blbé straně, mám potíže s tím či oním, nebo o tom nevím a bezpochybně dělám špatně asi dalších tři sta věci za minutu a naprosto nevyhnutelně v dohledné době umřu za strašných bolestí, zmaru a smutného pohledu velmi krátkého seznamu truchlících.  

Rána se změnila za posledních několik let do tréninku osobního protestu a vzpory proti strojům, radiolokátorům skrytých myšlenek, kondenzovaným slzám korporátního hnusu. Usínal jsem jako člověk, probudil se jako zvíře, stroj, mechanizovaná část celku.  

Je to taková ranní duševní hygiena. Chvíli mám chuť bušit do stolu, přecházím po pokoji sem a tam. Chvíli radostný, odmítající, skleslý, únavný jojo efekt skličujícího dopadu sebepoznání. Oddávám se dokonalosti jiných a cítím se zcela nasycen, nesnídám, protože jsem se již najedl rad z deníku nějakého šíleného fyziologa. Nějaká paní radí, jak správně meditovat a jiná zas, jak se vyhnout nepříjemným eventualitám na příjímacím pohovoru. Všichni tak všechno ví a já mám stále větší pocit, že nevím vůbec nic, minimálně jen proto, protože se u toho nedovedu tak samozřejmě usmívat. Vrcholem je člověk, který spatřuje nezvyklost svého chování v tom, že vstává o hodinu dřív než ostatní a je schopen o tom spřádat dalekosáhlou teorii, protože je skálopevně přesvědčen, že jej to dělá výjimečným, jedinečným a marně hledá publikum, které by zatleskalo.  

 

Sakra, je teprve ráno a moje hlava je jako fontána, do které chčije proud fialové vody a neomalení turisti do ní házejí mince, aby se na tak neskutečně hnusné místo už nikdy v životě nevrátili. Pohled do zrcadla není vůbec urážlivý, protože už dávno nevěřím, že ten obraz v něm jsem skutečně já. Jenom jakási nastrojená figura, nic víc, hadrový panák bez skutečného citu. Neprozřu a udusím se vlastním pláčem, nebude mi to ani líto. Zmizím, protože jsem stejně nikdy nebyl a nejsem. Přestal jsem existovat v okamžik, kdy jsem se narodil a ten zbytek je jenom fialový opar stoupající z květináčů.   

Kolem dopoledne upadám do letargických stavů. Čerstvý den má zvyk vonět po kytkách, a to je ten zásadní rozpor. Kam až jsem to dopracoval, jistě se na mne už chystá náležitý trest, přinejmenším vykoupení z pekla, očistec od všech mých hříchů nedokonalosti, závadnosti. Jak jsem narušil harmonii věčného vše. Nespecifikovaná autorita, před kterou máme absolutní strach, se neukáže ani na vteřinu a já se mezitím propadám do šíleně hlubokého bahna. Není ani oběd a chtěl bych, aby zase přišla noc. K obědu si tedy natřu chleba patosem, odporným krémem na uklidnění. 

... 

Nebuďte takové ovce a dělejte to správně - já Vám řeknu jak!  

Našel jsem super kanál, je tam nějaký pán, takovým odporně asertivním hlasem dává rady do podnikání a tak. Vysvětluje nepřímo - ale poměrně jednoznačně, že jsme všichni lemry a nezasloužíme si ani oves v kýblu, natož nějakou pochvalu, ocenění, protože neumíme s druhým člověkem dostatečně vyběhnout, okrást lidi o myšlenku a celkově jsme asi totálně neužiteční, protože TO prostě nechápeme, neumíme. Pustím si to a hezky dostanu naloženo, vláčí mě to po podlaze, dává si mě to k obědu. Nechápu svou společenskou roli a tady se jde někdo přetrhnout, aby mi to pěkně polopaticky vysvětlil. I proti němu sedí nějaký mládenec, který ho jakože dotazuje a uznale kývá. Mně padá slina od huby – tak takový bych chtěl taky být. Nechat se balamutit je jako droga, nasypat si do hlavy kosmický štěrk, pořádně zatřepat a čekat na spasení.  

Mé nadšení obvykle trvá od pěti do deseti vteřin. Potom mi sepne relé a shodnu se se svým svědomím, že tohle rozhodně není ta správná cesta, nebo na ní nemám adekvátní výbavu s cepíny, dlouhé svazky optických kabelů. “Tohle si nikdo neuvědomuje, jak důležité je..”, a podobné duševní falzifikáty, před kterými nejde uskočit do příkopy, přikrýt se deštníkem. Otravný podzimní liják s větrem. Bombarduje to mé už tak dost zakopané ego, z jícnu sopky mého nasraného já jde hotový obláček ve tvaru nějakého zvířete.  

Potkal jsem těhle zrůd už dost, nevěřím jim ani za mák. O kvalitě dialogu rozhoduje to, že nesmíte nic říct a o perfektním provedení rozhoduje skutečnost, že nesmíte pochybovat. Stísněné ego, ruka odklepává tempo diktátu, žoviální, leč panovačný náměstek vesmíru se rozhodl oblažit centrum aktivit. V prostoru je tak málo vzduchu a mně se chce zvracet. “Měl bys něco udělat, aby..”, zní to jak rakovina, dehet zpoza rtů, “...nutno optimalizovat..”, zvracím z netělesných prostorů, “..vylepšit a ..”. Stačilo, odmítl jsem a nikdy se nevrátím do lávových polí, kde musíte jít, ale ne šlápnout vedle. Výkon honem, stať a závěr, se všemi je hnedle amen.  

Nesnažím se ani být produktivní a užitečný. “Uvažování musí být pravoúhlé, pak jedině dává smysl”, to říkal Bob. Bob byl dobrák, Francouz nevelkého vzrůstu, ale docela čistého nezkurveného srdce. Když jsem mu říkal, že jsou francouzská auta terčem vtipu pro svá neočekávaná designová řešení, potvrdil to s tím, že francouzský design se učí jako tanec, s flaškou vína v ruce. Bobovi jsme říkali Yoda. Na jedné firemní akci se ožral a chodil po lese s holí v ruce jako legendární filmová postava, sprostě nadával stromům a po příchodu do cíle výletu usnul na stole. Později se probudil, objednal si nejlepší červené víno v podniku a následně se pohádal s číšníkem, že tímhle by se nedali obalamutit ani termiti v transu. V pozdějších hodinách oné akce se mi přiznal, že z minulé práce ho vyhodili skrz blíže neurčené náklady v jakémsi thajském hampejzu. 

 

V té záplavě retardovaných kariérních onanistů byl pro mě jako světlý bod uprostřed noci. Od té doby ani nepředstírám snahu, nechávám to jiným, vavříny slávy nechť padnou na jejich hlavy. Nedávno jsem skončil v jednu ráno v baru s mým ředitelem, který se přiznal, že jeho časté služební výlety jsou důsledkem nymfomanie jeho ženy. Hrozně jsme se opili z radosti, jakéže štěstí vlastně v životě máme. Z hospody jsme utekli v podstatě bez placení a tancovali kolem ostatních mrtvol. 

..... 

Jistou část dne trávím zjišťováním, co nového se kde odehrálo, co se podělalo, povedlo -  o tom se většinou nepíše - či zbytečného vynalezlo. Zajímavý duševní dopad na mě pak mají všemožné technologické výstřelky. V mezičase jistá technologická společnost přišla s nástrojem, který zpracuje libovolný zdroj, provede jeho analýzu a je schopný vygenerovat audio stopu s opisem jeho obsahu, prezentaci, obsah, no prostě všechno. Nemusíte už vůbec číst a pokud to ani neumíte, taky nevadí. Absurdnost kontrapunktu takových zpráv se na mě podepisuje neblaze, ztrácím motivaci a víru v nespravedlnost. Přemýšlím, jestli bych se neměl postavit do řady před barevnou vitrínu a očekávat, čeho mi božstvo dovolí okusit. Musím dělat maximum pro to, strhnout se k smrti, abych se dočkal toho, že nemusím dělat nic.  

A potom, koupíte si nějaké chytré hodinky a hned si nakrmíte tělo endorfiny, ten pocit, jak trumfujete evoluční vývoj a kopete ho do řiti, je nezměrně příjemný. Umí to tohle, tamto všechno, co neumím já, a ještě mnohem víc, hromady funkcí vypadávají z krabice jak perličky na podlahu a potřeboval bych ještě virtuálního asistenta, který by mi řekl, na co všechno mi to je a když to všechno pochopím, dosáhnu určitého druhu orgasmu, protože budu opět Napřed před všemi těmi ostatními ubožáky. Naprostá shoda panuje pak nad terorismem síťových tiskáren, které nás vysloveně zotročily a jenom čekám, kdy v jejich výbavě přibude devítiocasá kočka, ale to je jen taková technická poznámka na okraj.  

Kombinace užitečnosti člověka, obalování ega výdobytky moderní kultury (které smolí nějaké negramotné děcko v nekonečných směnách v některém ze -stánů) hnedle povzbudí člověka k vyšší produktivitě. Protože tady je mé místo, tady je můj čas a tady je má věčnost. Z nekonečné slupky plastových obalů vyndáváme moderní krucifixy a cestou z tahu se v neděli ráno smějeme lidem v černém, neboť my pochopili a našli, kde se skutečně nachází Bůh. Vytvořili jsme již dávno plně automatizované lidi, kteří nemají strach z chytrých hodinek, sušiček, klimatizací a vůbec. Evoluci jsme nahradili kdejakým gadgetem, který nám spočítá správnou délku spánku, takže nám bude brzo zhasínat světlo, vypínat elektřinu, varovat před nelibými důsledky nedostatku odpočinku a tak dále. Nechejte se pokřtít ve jménu víry v nekonečný křemík, absolutní moc frekvence a radiových vln, telepatických schopností bezdrátových otrokářů. Inhalujeme prach z pozlacených spojů na tištěných spojích, cín se stává halucinogenním, tekutý krystal prozářil lebku a našel jádro smrtelného nádoru.  

Odejdu z domu, opiju se do bezvědomí a těsně před tím než dopadnu na chladný chodník si vzpomenu, že chci zapnout myčku, tak ji na dálku zapnu. Potom škodolibě vypnu a opět zapnu, připadám si jaké Caesar, legie pochodují v uzavřených formacích a vše o čem jsem snil na pískovištích se stalo bezuzdnou realitou. Vybudoval jsem si svůj vlastní Řím, budu se věnovat pervezním obřadům, násilnostem, sprchovat se v potu a krvi otroků, nechám za sebe válčit panenky z dubových prizmat.  

Na všechno aplikaci, kontrolní panel, ovladač, voodoo panenka z oceli. Občané cizích těles převezmou kontrolu nad dotykovými ovladači, přinutí naše automatizované vysavače znásilňovat kočky a kapat rozpouštědla do květináčů. Odsoudí nás nepříjemným pohledem k odpovědnosti za činy našich zavlažovačů, fritéz a nonkonformně vystupujících dotykových grilů.  

Koupím si udělátko na všechno a stane se ze mě spasitel, šaman a nad všemi provedu děsivý rituál. Postavím kolem vás ohrádku, zapnu Spotřebič a vše dobré i špatné zmizí, zůstane jen čirá energie z vašich hlav. Staneme se součástí stejného soukolí, já najdu pravdu a svého boha, spásu i utrpení v jednom. Bičující pohledy mužů a žen, setřu slzy a prodám je závislákům, kteří si je budou vstřikovat pod kůži. 

Experiment, kde redaktory nahradila umělá inteligence.  Díval jsem se do propasti a měl strach, abych se jí nestal. Ona se ovšem stala mnou, proměnila mě v jedovatého hada, otrávila mnou potoky a řeky. Sami sobě nemůžeme věřit, protože je tu varianta, že sami jsme již dávno produktem nějakého artificiálního algoritmu a nebudeme mít možnost rozpoznat rozdíl. Nehodí se to ani jako voňavá ozdoba na záchod, přesto z ní vytvoříme náboženskou modlu, drogu co budeme fetovat do naprosté ztráty vědomí. Ufetujeme se k smrti dobrovolným inhalováním virtuální dokonalosti, která bude do rytmu tlouct kovovými pažemi na bubnu z lidských kůží. Otrocky pádlovat po moři litiových sraček, jen abychom se mohli podívat do očí křemíkové sochy, ohmatat její kvantové končetiny a nakrmit obřadní oltář svými játry, vnitřnostmi a perverzí, na kterou jsme stejně tak již dávno zapomněli.  

Chtěl bych být dokonalý, ale proč si ale lhát. Dýchat opary své všemohoucnosti, strachovat se o to, co si stejně nesmím vzít tam. Jsem odpadem, raději než bych se na někoho falešně usmíval. Odporný smrad, který doba nesnáší, pervézní a neurvalý k cizím lidem, jejich potřebám, činům a skutkům, protože já sám nechci, abych někoho zaujal. Mám triko s nápisem “Drogama proti sportu” a “Uchovávat v suchu a temnu”, vezmu si je na váš pohřeb.