Lapena v Notách - 13. kapitola

Upozornění: Obrázek na obálce je ilustrativní a byl vytvořen za pomoci umělé inteligence. Všechny postavy, děje a situace popisované v knize jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, místy, událostmi či skupinami, včetně kapely Bleeding Scream, je čistě náhodná.

 

13. kapitola

 

Wiky nás doprovází na autobus – prý abychom se neztratily. Monika mezitím zkouší zjistit, jestli by se přece jen nenašlo volné místo i pro ni. Opravdu se snaží. Zakousla se do té představy jako pitbul.

„Proč ti tak vadí, že bych tam bydlela taky?“ Její hlas zní až nebezpečně přesvědčivě, skoro jako by šlo o něco osobního.

„Jsou tam přihlášení jen tři. Nevyšlo by nám to, dámo,“ odpoví Wiky bez zaváhání. Už není tak nepříjemný jako na začátku, dokonce se snaží vtipkovat, ale v jeho hlase pořád zůstává ta zvláštní lehkost.

Jakmile vysloví „dámo“, zaskočí mi smíchy. Už si musel všimnout, jak často to slovo používá.

„Myslím, že můj příspěvek by náklady snížil, a navíc bych byla přínos,“ tlačí na něj Monča dál.

„Zvládneme to i bez tebe,“ vrátí jí zpříma.

„Já to vidím jinak. Není to jen o místě, ale i o atmosféře, víš?“ Monika se usmívá, ale v očích jí to ani trochu nehraje. Znám ji dost dlouho – ten úsměv je jen maska.

„Atmosféra? Dámo, jestli tu někdo bude potřebovat atmosféru, tak to asi budu já,“ odpoví Wiky. „Pravidla měnit nemůžu. Smiř se s tím,“ zůstává nekompromisní.

Mohly by být tyto Moničiny pokusy jen způsobem, jak zamaskovat vlastní nejistotu?

„A proč tam nebydlíš ty?“ zeptám se. Nechci, aby mezi nimi vznikly nějaké rozbroje.

„Mám vlastní byt. Tenhle patří strýci, co žije v Americe. Taky se nerad s někým dělím,“ vysvětluje s naprostou samozřejmostí „Kdy se nastěhuješ?“ Natočí se ke mně a provokativně mě dloubne pod žebra.

Už jen ten nečekaný dotyk mě vyvede z rovnováhy a padám přímo na něj. „Hohoho, maličká, chceš se přitulit?“ směje se škodolibě.

„Ne!“ vyškubnu se a snažím se najít pevnou půdu pod nohama.

„V pohodě?“ ptá se hned, najednou trochu znejistělý.

„Promiň, jen jsem se lekla.“ Lež. Zní tak přesvědčivě, že tomu skoro věřím i já.

Všechno se točí dokola. Moje mysl je uvězněná v jediné myšlence. Měla bych znát odpověď, vědět, co dělat, ale místo toho mě zaplavují otázky. Co když tohle není správně? Co když zůstanu tady, v tom chaosu, a všechno se ještě zhorší? Co když si jen lžu do kapsy, abych oddálila zodpovědnost, která na mě stejně čeká?

Každé rozhodnutí ovlivní to, co přijde. Mohla by to být moje poslední šance dostat se pryč. Mám dál předstírat, že to zvládnu, nebo konečně přiznat, že nevím, kudy kam?

Ztrácím se. Najdu někdy pevný bod, o který se budu moci opřít?

Kdyby nebylo Sama, asi bych kývla. Neustále mi hlavou víří otázky: Co když? Co kdyby…? Ale odpovědi nikde. Představa, že bych mohla být součástí něčeho, co mi nabídne bezpečí, je silná. Jenže je to skutečně to, co potřebuju? Nebo se jedná jen o další způsob, jak se vyhnout odpovědnosti, která mě dřív nebo později stejně dožene?

Mám jen pět dní na rozhodnutí. Možná je to trik, jak mě donutit jednat bez rozmyslu. Co když ale mají víc zájemců? Nebo mě tam vlastně vůbec nechtějí?

Jak se rozhodnout? Nevím.

 

***

 

V autobuse se Monika dál vrací k Wikymu svými narážkami. Vidím, že ji to mrzí, ale neřekne to naplno. Svým způsobem ji chápu. Nechci, aby se na mě zlobilа jen proto, že mám tuhle šanci a ona ne. Pokud se rozhodnu do toho nejít, může se s Wikym domluvit – a budu jí to upřímně přát.

Celou cestu domů mi hlavou víří jen dvě věci: koleje, kde mě může najít ten stín, a společné bydlení s klukem. Sam bude asi v pohodě, jak mě utvrzovala Klára. Dokonce i Wiky se mě snažil uklidnit – prý ho mám brát spíš jako buzničku nebo kamarádku. Tahle poznámka není zrovna nejcitlivější, ale je jeho styl. Můj ne.

Sam je prostě takový, jaký je. Pokud se rozhodnu tam bydlet, budu ho tak i brát.

Jakmile se konečně svalím na postel, vyčerpaná ze všeho toho přemýšlení, cítím, jak se mi hlava začíná pomalu vypínat. Ale jen na chvíli. Jakmile si trochu odpočinu, musím sepsat všechna pro a proti. Definitivní rozhodnutí udělám až potom. A že těch podnětů je…

 

***

 

Zřejmě jsem usnula, a když otevřu oči, za oknem se už smráká. Rychle se nachystám na spaní a znovu se vrátím do postele. Jenže klid, který jsem očekávala, není ani zdaleka na dosah.

Začne zvonit telefon. Kouknu se, kdo volá, a vyděšeně ho odhodím. Neznámé číslo.

Už zase? Každé zaťukání z vnějšího světa mě teď dokáže vyvést z rovnováhy. Mobil opět vyzvání. Přikryju ho peřinou, jako by to byla poslední zbraň, kterou mám. Konečně utichne.

Kdo jsi? Co po mně chceš? Slzy mě pálí v očích.

Pípnutí oznámí příchozí SMS. Snažím se soustředit, přemýšlet racionálně. Je to jen náhoda? Nebo přišla schválně právě teď, hned po těch dvou voláních?

„Stín“ mi nikdy nevolal, jen psal. Tak proč by teď měnil taktiku? Nebo snad…?

Pořád vyděšená ten krám opatrně vytáhnu a přečtu si zprávu.

 

Zvedni to, prosím. Ian.

 

Štípnu se. Nespím? Opravdu mi volá Ian?

Zvonění se ozve znovu. Žaludek se mi svírá jako stisknutá pěst, zatímco v krku uvízne cosi tuhého, co mi brání vydechnout.

„Ano?“ zachraptím, když konečně po několika prozvoněních hovor přijmu.

„Ahoj, budím tě?“ ozve se překvapivě jemně. Po krátké odmlce dodá: „Jestli jo, tak se omlouvám. Ale představa, jak ležíš v posteli… hmm… to nezní špatně.“

Ta poznámka. Zase on. Nenucený, až přehnaně sebevědomý. Tím hlasem by si mohl z fleku vydělávat na erotické lince.

Ještě pořád se klepu z prvotního šoku. Rozumná část mé mysli mě nutí ten hovor co nejrychleji ukončit, ale ta druhá… zvědavá, zvrácená část, touží vědět, proč mi volá.

A možná proto nevypnu mobil a nezačnu předstírat, že se nic nestalo.

„Do mojí postele ti nic není. Na tu zapomeň! Já ti žíněnku dělat nehodlám,“ nedám se. Ta jeho drzost je jako bezedná studna, tak proč bych mu ji nemohla vrátit?

„Uvidíme,“ zasměje se.

„Ne, neuvidíme!“ vyhrknu a snažím se ignorovat vlhko v očích. „Co jsem řekla, myslím vážně.“

„Hlavně nezavěšuj,“ odpoví klidně. „Já ti věřím.“

Věřil. Ale v co?

Tělem mi projede vlna horka. Ian tu není, přesto mám pocit, že stojí přímo přede mnou. Co to se mnou sakra dělá?

„Kde jsi vzal moje číslo?“ snažím se působit vyrovnaně, ale uvnitř to ve mně vře.

„No… když mě práskneš, budu mít problém,“ uchechtne se. „Opsal jsem si ho z Markova telefonu. Vím, udělal jsem blbost, ale i tak…“ odmlčí se.

Marek. Samozřejmě. Proč mě to nepřekvapuje?

Mlčení mezi námi houstne. Nakonec ho protrhnu: „Neměl telefon chráněný heslem?“

„Ne,“ odpoví, a pak tišeji dodá: „Chtěl jsem tě slyšet.“

Postupně skládám jednotlivé dílky do obrazu, který mi pořád nedává smysl.

„Tak jsi mě slyšel.“ Snažím se zachovat klid, ale třesu se tak, že sotva udržím telefon v ruce. Horkost mi stoupá z krku až do tváří.

Zvednout ten hovor byl omyl. Naše seznámení byla chyba. Jsem ráda, že jsem kluky poznala, jejich hudbu miluji, jenže o další sbližování nestojím. Nejde to.

„Poslyš,“ nadechnu se, abych udržela pevný tón, „nemyslím si, že je dobrý nápad být dál v kontaktu.“

Jakmile ta slova vyřknu, sevře se mi žaludek. Divné. Nemělo by se mi spíš ulevit?

„To ani já ne,“ přizná Ian. „Jenže si nemůžu pomoct. Nedokážu tě vyhnat z hlavy.“

Co tím sleduje?

„Co po mně vlastně chceš?“ Zním frustrovaně.

„Nevím,“ odpoví vážně. „Opravdu jsem tě chtěl jen slyšet. Žádný jiný plán jsem neměl.“

„Víš..., stačilo napsat jako člověk, ne se chovat jako stalker.“

Proč mu něco takového vůbec říkám? Neměla bych mu přece radit, jak se ozývat. Neměla bych chtít, aby se ozval. Neměla bych… neměla…

Ale proč mám pocit, že když ho ignoruju, něco mi uniká? Moje hlava říká ne. Ale moje srdce… moje srdce je zrádné.

„Promiň, máš pravdu, ale jsem rád, že jsem to udělal. Máš příjemný hlas. Mohl bych tě poslouchat pořád…“

Ještě před rokem bych si ta slova možná přehrávala dokola a hledala v nich význam. Teď mě spíš děsí. Proč mi to říká?

„Brzdi, prosím. Žádné stupidní lichotky. Pokud mi něco podobného ještě řekneš, končím.“

„Píšu si: nemá ráda lichotky, doporučuje jít rovnou na věc.“

„Iane!“ syknu, ale sama si nejsem jistá, jestli jsem naštvaná, nebo se jen bráním.

„Hmm… Máš zvláštní způsob, jak vyslovuješ moje jméno… líbí se mi to.“ V jeho hlase zazní něco jistého. Něco, co mi zrychlí tep. „Ale už tě nebudu dál trápit. Běž zase spinkat. Stejně se brzy uvidíme, mo leannan.“ A zavěsí.

Co tím myslel? Koncert? Nebo něco víc?

A proč mám pocit, že tahle hra se nehraje podle mých pravidel?