Představ si

Rozevřu oči, skrz květové závěsy už se prodírají ranní paprsky posledních letních dní, otevírám okno a vnímám čerstvý venkovský vzduch.
Scházím ještě rozespalá po červeně lakovaných schodech, které vržou, chytám se za kovovou tyč a zbytek jich přeskočím.
Cítím na nohách studenou dlažbu, která zde leží už desítky let.
Vcházím do kuchyně, ústřední oáza všeho. Babička už na stůl vyndala snad vše, co měla v lednici – to abychom na snídani měli na výběr. Miluju to!
Už mi vaří ranní kakao do hrnku s mým jménem, vždycky je navrchu škraloup, ale to mi nevadí.
Děda je nejspíš někde na jejich rozsáhlé zahradě.
Mažu si rohlík máslem a taveným sýrem – nejradši mám Veselou krávu, a to ví babička moc dobře.
Nandávám si šunky, kolik hrdlo ráčí.
Ach ty snídaně u babičky.
Vchází děda, voní venkem, velmi specificky.
Od rána dělal na zahradě, a teď si jde odpočinout do svého starého křesla k televizi. Polední šlofík.
Babička se chystá dělat oběd. Jdu se proběhnout zahradou, nasát všechny vůně, okouknout co kde vyrostlo, utrhnout třešni, sebrat ořech a ukrást pár malin.
Toulám se pozemkem, navštěvuju zvířata, stavím šnečí příbytky a domky z písku, lezu po stromech a zkoumám svět.
Je čas oběda (ano! Už zase jídlo). Babička mi někdy stihla ještě před obědem dát svačinu, dnes jsem si ale přispala.
Vracím se do kuchyně, už na verandě cítím jedinečné vůně, které umí vykouzlit jen babička.
Prostorem srší energie jídla.
Vůně domácích knedliků, pečeného masa a perfektního zelí.
Vše z toho, co dům a statek dal.
Usedám do čela stolu, zády k oknu, tak jako skoro vždycky. Paradoxně při snídani sedím jinde.
Vyprávím babičce co jsem venku zažila.
Nikdy jsem nechápala, jak se na rodinných oslavách vleze do této malé kuchyně tolik lidí. Stěží jsme tu teď my dvě, a jindy nás tu je deset.
Jdu si nandat – nejdřív si nandávám moc málo, pak ale zas až moc. „Co si nandáš, to sníš holka!“- „Jasně babi“, a zbyde mi jeden knedlík, který babička schová, protože plýtvat se nemá.
Jídlo je dokonalé, lahodí duši a chuťovým pohárkům, být bezedná sním celý pekáč i kastrol zelí.
Po obědě stěží dýchám.
Děda jde dokončit šlofíka do obýváku.
Babička se chystá péct koláče – tvarohové s malinama. Uhhh moje oblíbený.
Pomáhám ji, a pak se utíkám schovat k dědovi, usedám do křesla.
Děda jako vždy kouká na nějaký dokument na ČT1 nebo ČT2. Mají pořád ještě jen 4 kanály.
Dáváme se do řeči, vypráví mi různá fatka z historie, z cestování, ze zeměpisu. Je tak chytrej, vše mi ukazuje v knižkách. Procházíme staré fotky, debatujeme.
Miluju tenhle náš společnej čas. Děda mi vždycky přišel jako frajer.
A pak už se zase musí pustit do práce na zahradě, až do večera je venku.
Domem voní čerstvé koláče, sním jich hned několik.
Chvilku koukám na telku, čtu časopis a k podvečeru se všichni vydáváme ven.
Dole na zahradě bude táborák – děda rozhodl, natahal staré větve.
My máme za úkol přinést jídlo, buřty samozřejmě, hořčici a chleba.
Trošku trpím, protože nemám ráda buřty, ale jeden sním. Aby se neřeklo.
Děda nejí spálené buřty, a vždycky jeden spálí a já se mu vždycky směju.
Chladný letní podvečer, paprsky už zapadají, ve vzduchu voní oheň, praská dřevo.
A můj nostalgický den s babičkou a dědou se chýlí ke konci.
-
Děkuji, že jsem Vás mohla znovu navštívit.
Miluji Vás, ať už jsou vaše duše kdekoliv.