Lapena v Notách - 18. kapitola

Upozornění: Obrázek na obálce je ilustrativní a byl vytvořen za pomoci umělé inteligence. Všechny postavy, děje a situace popisované v knize jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, místy, událostmi či skupinami, včetně kapely Bleeding Scream, je čistě náhodná.

 

18. kapitola

 

„No páni... překvapilas,“ vydechne Monika, když jí otevřu dveře. Koncert „Bleeding Scream“ začíná už za necelé dvě hodiny. Stres z toho, že se ocitnu v davu a všechno může ztroskotat, ze mě na chvíli spadne – konečně dorazila. S ní vedle mě to najednou nevypadá tak hrozivě.

Přestože jsem tentokrát unikla jejímu kosmetickému útoku, dostala mě do parády Klára. Dnes jsem se dozvěděla, že ta tichá a jemná dívka se v tomhle světě beauty cítí jako ryba ve vodě. Kdo by to do ní řekl? Výsledek mě překvapil – ale v tu chvíli jsem věděla, že Moniku a její kraťasy žádnou změnou vizáže nezastíním. A to nemluvím o tričku s výstřihem do „V“… do hodně velkého „V“.

„Čau. Jen vteřinku,“ řeknu. Zatímco holky mluví mezi dveřmi o nejnovějších trendech v make-upu, já si leštím glády. Moje priorita je přežít.

Proč jsem vůbec Kláře dovolila mě tak vystajlovat? Snažím se přesvědčit sama sebe, že to není kvůli Ianovi… Vždyť jsem nebrala jeho hovory. Ignorovala jsem je, přesně jak jsem si řekla. A přesto... Tady jsem, v tomhle oblečení, s tímhle líčením. V mé hlavě se ale vlní chaos – každá myšlenka táhne jinam. Ale co už. Není cesty zpět, vzhůru vpřed. Nechci, aby si někdo všiml, jak mi v žilách tepe nervozita.

„Ježíš, ani netušíš, jak se na Marka těším! Myslela jsem, že zas nepůjdeš,“ spustí na mě slovní kanonádu Monika. „Sama bych se do toho pekelného kraválu neodvážila. Takže díky, díky, díky!“

„Změna plánu. Jdu s váma!“ ozve se od výtahu Sam, který se zrovna vrací z venku.

„My garde nepotřebujem,“ vrátí mu Monča.

„Kecy, prdy, beďary! Takhle vás nikam pustit nemůžu. Vždyť ty chudáky úplně odrovnáte.“

„Vážně? Klidně se přidej,“ dobírám si ho. Vím však, že nikam nepůjde. Zkoušela jsem ho přemluvit, ale on se zdatně bránil.

„Haha. Slibte mi holubičky, že na sebe dáte pozor,“ zvážní. „Nerad bych, aby vám někdo pocuchal křidýlka.“

„Pokusíme se,“ zašklebí se na něj kamarádka a konečně se jí daří vystrčit mě ze dveří ven.

Venku je ještě světlo a cestovat metrem takhle oblečené nám určitě zajistí značnou dávku nepříjemného okukování. Lidi dělají, že nic, přesto všechno vidí, všechno slyší.

 

***

 

U vstupu na koncert už na nás čeká Wiky, který nám zajistil bezplatný průchod. Kvůli vstupnému jsem se s ním během týdne několikrát dohadovala, ale donutil mě udělat ústupek.

„Budu muset běžet,“ oznámí nám, jakmile stojíme za kasou. „Bohužel, práce volá.“

„Koupit si lístek by ani jednu z nás nezruinovalo,“ připomenu mu.

„Dokud jsem tu já, tak platit nebudeš, maličká,“ řekne s úsměvem, ale tváří se přitom vážně.

„Ještě jednou mi řekneš maličká a odcházím!“

To slovo mě z nějakého důvodu irituje. Když ho slyším, svírá se mi žaludek. Před očima mi probleskne text z SMS od „Stínu“, jeho tón – neodbytnost. Snažím se tu myšlenku zahnat, ale srdeční sval mi přesto pumpuje rychleji.

„Na to zapomeň. Nikam nejdeš!“ prohlásí rázně Wiky, až nadskočím.

„A kdo mi v tom asi zabrání? Ty?“ Strach přeměním v naštvanost a obrátím ho proti němu.

„Sama. Nikam. Nejdeš!“ zašeptá mi do ucha, když naruší můj osobní prostor. „Pak si tě vyzvednu,“ dodá při odchodu.

Zůstanu stát. Slyším, jak někde hluboko v hlavě cvakne zámek od klece.

Co si myslí? Že mě může kontrolovat? Uklidni se, přikazuju si. Tohle si s ním ještě vyříkám.

„Ten je teda vostrej,“ poznamená Monika.

Jen zakroutím hlavou a nechám myšlenky vířit – proč má Wiky vždycky pocit, že může rozhodovat za mě?

Monika mě už táhne pryč. Není čas to teď řešit.

Marek je na svém místě – za zvukařským pultem. kamarádka se na něj samozřejmě hned vrhne. Jenže místo zamilovaného přivítání se jí dostane jen objetí a polibků na tváře. Její reakce je zřejmá. Tak chladný přístup nečekala. Jenže Monika je jako uragán – všechno smete a neřeší, že Marek je právě teď v práci. Nebo třeba nemá rád veřejné ocicmávání. Do hlavy mu nevidím.

„Zdar, El,“ otočí se ke mně.

„Ahoj,“ pozdravím ho s vřelým úsměvem. Naposledy jsme se viděli ještě před prázdninami – přesto mi to připadá jako včera.

„Jsem rád, že jste přišly,“ řekne a obejme i mě. Dostanu hudlana na líčko. Jelikož jsem na ten akt připravená, ustojím ho statečně.

„Kluci už jsou vzadu. Vteřinku… dám jim vědět, že jste tady,“ oznámí.

„Já…“ nádech. „To jako…“ Chci ho zastavit.

Jenže Monika je rychlejší: „Jak ses měl?“ skočí mi do řeči a dělá na Marka oči, jako by byl poslední kousek čokolády. Ještě před chvilkou byla hromádka neštěstí. Otřepala se až podezřele rychle.

„Ale jo, mám se. Pořád něco,“ pokrčí rameny, zároveň na někoho ukáže gesto a vrací se ke knoflíkům na mixpultu.

Vidím, jak se Monči na čele objeví nepatrná vráska. Vypadá to, že něco řekne. Nakonec se jen usměje – takovým tím nuceným způsobem, jako by se snažila schovat bolest pod rozbitým sklem. To úsilí je tak zřejmé, že ani Marek nemůže přehlédnout, jak strojeně to působí. Teda, kdyby se na ni vůbec podíval. Monika očividně čekala větší zájem – balónky ve tvaru srdíček a růžové okvětní plátky nebo tak něco.

„Za chvilku jsou tu,“ informuje mě od pultu. Vůbec jsem nezaregistrovala, kdy nás stihl napráskat.

 

***

 

„Jsi tu,“ ozve se mi anglicky za zády – a vzápětí mě zvednou do vzduchu obří ruce.

„Pusť mě…“ daří se mi vykoktat. Srdce se mi pokouší vyskočit z hrudi a vzít roha.

„Omluvit nás, beru ji tam,“ oznámí Drew mým společníkům a konečně mě postaví zpátky na pevnou zem. Vzápětí mě chytí za ruku a táhne pryč, až plápolám jako vlajka ve větru.

„Stůj! To není dobrý nápad,“ snažím se mu to vymluvit.

Nic neřekne a dál míří do zákulisí.

Ještě to mi chybělo.

„Já vést vám naše panenka. Já říkat, že přijde,“ zahlásí při vstupu do šatny – nebo co to tady vlastně je.

„Ahoj,“ pípnu nesměle, když naberu dech.

Kluci si tam chystají věci a pozdraví mě jen pokývnutím hlavy. Lukyn na mě přitom ještě mrkne. Tohle není vůbec trapné, že?

Co teď?

V tom na Drewa někdo zavolá z chodby a on se začne s nelibostí omlouvat: „Já jen vyřídit. Hned zpátky. Počkat tu, prosím.“

Snažím se stát neviditelnou. S nechutí si sednu na jediné volné místo a přemýšlím, jak se z téhle situace dostat, aniž bych přišla o zbytek hrdosti.

Minuty ubíhají – Drew stále nikde. Po očku pozoruji ostatní při jejich přípravách. Postupně začínají šatnu opouštět a najednou tu zůstane jen Ian.

Než se rozhýbu k úprku, odloží kytaru, kterou si právě leštil, a přejde k mé židli.

„Proč jsi přišla?“ zeptá se mě rovnou.

Vzduch kolem mě se jakoby zcela vytratil. Očima pozoruji jeho boty. Nenechám ho, aby mě tou svou macho aurou převálcoval.

„Drew mě pozval,“ zvednu nakonec hlavu a odhodlaně se mu postavím.

„Tobě se líbí?“

„Cože? Ne! Ale i kdyby, tak co…“ Další člověk, co mě dneska naštval. Kde bere tu drzost?

Zvednu se, že skutečně odejdu, jenže moje nohy jako by se zakotvily na místě. Ian mě nečekaně chytí za paži a přitáhne k sobě, až stojíme tváří v tvář.

Odvaha je v tahu a začínám panikařit.

Měří si mě pohledem, jako by přemýšlel, co se mnou vlastně chce dělat. Možná je to jen moje představa, ale zdá se mi, že se všechno zpomaluje, jen tep se zrychluje.

Nesmím tomu podlehnout, i když... je to tak silné, tak zničující.

„Je mi do toho hodně,“ řekne a přitiskne své ústa na má.

V tom polibku je výzva. Když se chci odtáhnout, přidrží si mou hlavu v zátylku. Teď se vše děje zase rychle, takže se nezmůžu ani bránit. Ochromí mě množství rozporuplných pocitů. Jeho blízkost je elektrizující a zároveň děsivá. Ne, to on je děsivý. Celé tělo mám jako v plamenech. Strach a vzrušení se ve mně mísí a jsem jak Etna před erupcí. Ještě chvilku a bouchnu.

Když vycítí, že jeho polibek nejsem ochotná opětovat, malinko se odtáhne a zašeptá mi do úst: „Uvolni se.“

„Ne… nemůžu,“ koktám na pokraji emocionálního zhroucení.

Ztratila bych všechno, co jsem si doposud pracně budovala.

K mé smůle se mu však zadívám do očí. Jsou neskutečně hypnotizující.

Konečně jeho sevření povolí.

„Chci tě, Eleno. Nebraň se mi,“ zachraptí a pohladí mě po tváři.

Kdyby mě nedržel, asi omdlím. Ten emocionální kolotoč, kterým jsem právě prošla, mi žene žaludeční šťávy do krku. Netuším, jak dlouho to napětí ještě zvládnu.

Zavře oči, jako by sám se sebou bojoval. Když je znovu otevře, má už zase tu svou masku tvrďáka.

„Prosím…“ vzlyknu.

„Nevím, jestli to dokážu,“ odpoví spíš pro sebe. Přitom mi setře slzu, která mi stéká po tváři.

„Jednou budeš má, mo leannan,“ oznámí rozhodně.

„Já… já nechci,“ už sotva šeptám, přesto vím, že mě slyší.

Když mě konečně pustí, zavrávorám – hned mě zachytí za loket.

Nemluvíme. Jen tam stojíme a snažíme se vstřebat, co se právě stalo. Měla bych se na něj zlobit. A taky že zlobím. Ale vnímám i tu bolest, která na chvíli probleskla pod jeho maskou.

Bohužel nejsem ta, která by ho mohla zachránit. Mám vlastní démony.

Jakmile si jsem jistá, že mě nohy unesou, bez jediného dalšího slova zamířím ke dveřím.

Jenže tam se srazím s Drewem.

„Promiň, trošku se protáhnout…“ zarazí se. „Co se stalo?“ přejde v poslední větě do angličtiny. Jeho hlas zní tvrdě a pohled zabodne rovnou do bratrance.

„Nic,“ bráním ho, protože nestojím o to, aby se kvůli mně hádali. Jenže se třesu a nejde si toho nevšimnout.

Drew těká pohledem mezi mnou a Ianem. Oči má zúžené, jako by se snažil zachytit každou nepatrnou stopu, která by mu poskytla odpověď.

„To je mezi mnou a jí,“ ozve se Ian. Ani nevím, kdy se přesunul za moje záda.

Stojí příliš blízko. Cítím jeho teplo každou buňkou svého těla.

„Nikdy bych jí úmyslně neublížil,“ dodá a přejde k mému levému boku. Naštěstí se mě znovu nedotýká.

„Dobře...“ kapituluje Drew. Protože je jasné, že z nás víc informací nedostane. „Kdyby tomu někdy bylo jinak, řekni mi to.“ Mluví teď přímo ke mně.

„Proč?“ vyhrknu bez přemýšlení.

Ian rozbije celou tu napjatou atmosféru tím, že se začne smát.

„Lukyn měl pravdu. Vážně máš ostré drápky,“ prohlásí ještě se smíchem v hlase.

„Fmmm…“ odfrknu si a snažím se vyklidit scénu.

„Na konci neutíkat. Počkat,“ vrátí se Drew ke své verzi češtiny, když za mnou volá.

Všechno ve mně pořád bublá. Nevím, co mě děsí víc – Ianova blízkost, nebo moje vlastní reakce na ni. A pak… už to neunesu. Jsem jako na horské dráze a nutně potřebuju na čerstvý vzduch. Je mi jedno, jak to vypadá. Prostě vystřelím jako vítr, který se utrhl z řetězu.