Dvoudomá

Praha - matka mraků, žvástů a nezměrného křiku. Tenkou čarou se vrásky vkrádají do nabílených oken, zařezávají se do nohou mezi jednotlivými kostičkami a dotírají, abych postavila hrad z prokouřeného vzduchu.
Mineš mne jak vítr a ztratíš se mnou slovo. Učíš mne mluvit. Když se vracím na začátek a vykřikuji "Odpusť," už je ale dávno kostra zdřevěnělá, víčka pokleslá a zjišťuji, že mezitím jsem upustila kousek jizvy.
Až půjdeš kolem, dotkni se mě a já najdu dveře do samoty. Trychtýř holubích slov, ze kterých pálí žáha.
Výkřik.