Rikitan, Hoch od Bobří řeky

Kráčím si já takhle
ulicí z práce
- je pátek, třináctý říjen,
ani netuším, jak významný den -
tu koukám - a hle!
Shluk hochů v dálce.

Připlést se mezi ně,
to byla hračka
- dva kluci z Nové a Staré čtrti
a kruci, oni se tam drtí!
Nic nešlo udělat, zbývalo jedině
čekat, až skončí ta rvačka.

Stávám se jedním z těch ,,diváků",
říkám si, proč se tu perou asi
- koluje od ucha k uchu,
že Novočtvrtník ukradl míč tomu hochu
Jirkovi, toť jeden z dvou Staročtvrťáků.
Všude slyším rozčilené hlasy.

Rvali se, tloukli až do té doby,
než Jirka získal svůj míč zpět
- prohrál ten Novočtvrťák,
dobře mu tak!
A pak Novočtvrtníci plni zloby
odešli, nemohli to tu již vydržet.

Když jsem se později s tím Jirkou setkal,
litoval jsem jejich nechutné pranice
- a tu ten Jirkův společník,
jehož jméno jest Vilík,
ani chvíli nemeškal
a ohradil se:

,,A proč?
Proč jsme nesportovní a pohodlní?
Nemůžete to o nás tvrdit,
nejdřív byste se o tom měl přesvědčit."
,,Přijde čas, kdy se o tom přesvědčím rychleji, než se točí kolotoč.
A ten čas přijde tak brzy, že to ani určit možné není."

S těmito slovy jsem je opustil,
tázavě zůstali stát na místě.
Celý týden usilovně přemýšleli,
co by dělali a čím by se zabavili.
A když jsem na ně opět narazil,
ptal se mně jeden z nich nejistě:

,,Prosím vás, říkal jste posledně,
že víte o něčem lepším, než je rvaní.
Co jste tím tehdy myslel?
Jsem na to žhavý jak sysel."
,,Rád vám to povím, ale předně
vás, hoši, prosím o tykání."

,,Dobrá, ale jak ti máme říkat?
Nevíme, jaké je jméno tvé."
,,Rikitan mi říkejte.
Je to sice trochu divné jméno, ale brzy si na ně zvyknete.
Ale nebudeme tu přece jako solné sloupy stát.
To není zaměstnání pro hochy zdravé.

Viděli jste již někdy tuto šňůru?
Laso se jí říká na prérii.
Kovbojové ho používají,
dobytek do něj chytají."
Chodili jsme do Červeného dolíku a na ,,nátlak" jsem je pozval na celodenní tůru.
Tímto jsme odstartovali výprav celou sérii.

Chtěl jsem, aby jich přišlo více.
Dostavilo se jich celkem tucet.
Sérii her jsem jim přichystal,
do rokle jsem s nimi sešplhal.
A potom díru v zemi kopajíce,
vytváříme bratrstvo silné jak ocet.

Scházejíce se pravidelně v dolíku Červeném,
hráli jsme hry
- při nich jsme stáli i seděli
a na výpravu jsme šli každou neděli.
A po čase u ohně přemýšleli nad jménem,
jímž bychom své sdružení pokřtili.

Rozezněly se mého Zvučícího dřeva struny
a hoši se ptali na ten nápěv.
I vyprávěl jsem jim legendu o Royovi,
o jeho matce a otci Farrellovi,
který vždy za úplňku luny
pěl píseň úplňku, až skvostem tuhla krev.

Utichly struny Zvučícího dřeva,
paprsky záře se temnotou linou.
Tu ozvou se Vilíkovy vzrušené výkřiky:
,,Dejme si název Hoši od Bobří řeky!"
,,Hurá!" ozvalo se zprava i zleva.
A my jdeme domů ztichlou krajinou.

Po vzoru Roye, jenž lovil bobry,
přicházím s bobříků třinácterem
- prvním je mrštnosti,
opakem lenosti -
a ten, kdo jej skolil, byl víc než dobrý
a čest mu dělal knoflík v souladu se stejnokrojem.

Abychom měli kde konat schůzky,
našli jsme si klubovnu U Modrého hroznu
- každých čtrnáct dní přibyl nový bobřík
a vždy jinak byl zbarven příslušný knoflík -
a náš přátelský vztah byl vždy velmi úzký,
sporů nebylo ani poskrovnu.

Když na dveře zaklepaly letní prázdniny,
zajímalo hochy, jak je užijem
- tu padl z mých úst smělý návrh
a hoši z něho byli celí navrch -
a já musel klidnit obavy máminy,
že ty dva měsíce ve zdraví přežijem.

S vozíky inventářem narvanými
vydali jsme se na několikadenní štreku
- tu stanuli v ohybu potoka,
jemuž se říká Sluneční zátoka,
s balvany vysoko položenými
a lemujícími celou Bobří řeku.

Zde tábořit bylo mohutným skvostem
ve stanech, jež jsme na louce rozbili.
A při jedné výpravě lesem do svahu
mi bleskl nápad prověřit chlapců odvahu,
když jsme stanuli téměř v močále hustém,
na jehož okraji jsme větvičky do země zabili.

Tam k močálu další bobřík kázal jít
pro jednu z třinácti větviček.
-tu přihlásil se jako první Luděk,
on odvahu měl jako spící dudek,
když v jeho kapse náhle začal rachotit
bezpočet hřebíků hlaviček.

A jednoho vyzval jsem své hochy,
by zkusili v noci svoji opatrnost:
,,Jděte za tmy tajně ke mně do stanu
a uvidíte, že se vzbudím, ale nevstanu."
A skutečně, vždy jsem je přistihl strnulé jak sochy
nebo jako právě vzplanulý porost.

A jednou zrána zmaten jsem namíru
a mluvím k hochům jako v mátohách:
,,Někdo ve stanu mi vskutku loudil
a já se - světe div se - neprobudil.
A tenhle nůž vrazil do mého zeleného papíru
a pokoušel se ve mně vzbudit strach.