Praskání ticha v hlase

  Zavřu oči. V predspankovi pokoje dvě kóje s milenci. Noc má své uši a ty poslouchají frekvence lásky. Praskání vinyloveho kotouče. Saxofony vzdech mezi zdí lidství a jízdou do vesmíru. Ticho plejady. Pulmesic hvězd.

Lano natažené mezi stromy v odpoledním slunci. Lístečky se chveji ve větru silnějšího podzimu. Selesti dychtivě kolem našich přítomných kroku a obtekaji nás zevnitř. Slysim i bubny deštných pralesů a hudební volání Míru.

V tom spatrim Váš hlas, jak stoupá k vědome myšlence nahoru. Je to ten povzdech moudrosti. Najdi co nejvíc miluješ a nech ať tě to zabije. Něžně. Spanile si uvědomím, že jste tam v dáli, že naše láska se doplňuje a my ji. 

Jsou to barvy, které vysílají naše srdce. Vidim to v podzimním jasu. Dříve než zapomenu, že jsem miloval a ze jsem kdy žil, svět neopomene. Vše trvá a zaniká. Medituji pod korunami. Vidim jak obloha prusvitni. 

A tak pokračuji, v klidné asane na laně, na pódiu věčnosti, v tempech veselé mysli, při sjezdu odrazene vlny, na prknech jež znamenají vesmír, v noci udernych rytmu, tvoříme soundtrack pro 21. století.

Sníme o plavbě, o surfu, vyrezane skejtove rybě, sove jak hvizdajici v noční tmě. O zvucich za hranicí slysitelnosti, o vnitrnim klidu. Jste to vy, myslím Vás a líbám na vaše licka. Malička. Vznešená. Nebeská.