Kolaps imaginace

Blíží se letní půlnoc jako těžká víčka snaru parici se na břehu vlahe divoké acidove nostalgie a svobodu v srdci.
Viděl a zažil jsem panaromatickou extázi holografickych barev, neviditelné flashbacky ve tmě neexistujicich světelných meteorologickych jevů,
duo hrající requem celé té poslední generaci podrezavajici větev na které hoří naše civilizace,
duo hrající jako z jiné dimenze, mytickou mlhu táhnoucí se v nížinách údolí jako tvořící se aspekt zhmotnujici představy,
kterou prožívá člověk skrze tělo živého vesmíru.
Odevzdání se mokré vlahe a hluboké zemi pod vůní splasku a mocuvky,
piva, lásky, vykalu, hladu kašli zkroucenych střev exkrementu na dojezdu malého exlerimentu.
Úsměvy a juchanice pod planetym stanem s panáky banánového rumu, rozjarene lidi s rozsirenymi zornicemi,
dva rodeo jezdce v pranici jako hospodske rvačce pod liaky vytrvaleho deště, hovory s umělci, hudebníky filosofy, spisovateli i básníky. Svobodnými lidmi v opilé zemi zaslibenych kapel,
ve svobodné zemi mismase, lásky na celý život a strizliveni z deziluzi a snů kocovinovych ran a opilých lásek pohrom a karambolu duševních i fyzických.
To vše nad hlavou nebe a promítání ve vzpomínce filmu na kolabs imaginace, jak říká Patti Smith jediné čeho se bojím je kolabs imaginace a strach ze strachu samotného,
prolomení lesů podvědomí a nastup paranoii,
svůdné pokusy psychedelickeho ďábla zaprodat duši sebedestruktivni trajektorii,
skrze negativní sankalpu do záhuby vlastních lží a svědomí,
projekce strachu jako takového,
konstrukt, kolabs imaginace je strašná věc,
když se sen prožívání zintenzivni jako v jiné vyšší dimenzi,
skrze tenzi vizuality barev myšlení a pochodů,
v uzemnění jako by pulsovala srdcem poslední noc života,
jedna noc jeden život jedna paranoia jeden sen jeden vzdušný zamek,
prolomení percepce na druhou stranu,
schopnost abstrakce analyzovat sama sebe,
opakovaný kolabs imaginace před nástupem apokalyptické violly a hrdelnich svlaccu zpěvu pláče existencionalniho vesmíru,
Obraznost se zhroutí jako hvězda do jediného bodu,
v silulete zaslíbené s bohem nebo vykoupeni,
polibky na zem do vzdušné země,
volání vzdálené pevniny a meditace o podstatě relativní energie,
o indigu zhroucenem na rohovce iris iredescence noci tekoucí přes skripajici smyčce do básně, tepající životem chraplavym sramlem šarmem a opojenim,
touhou po spojení dechu intimity rytmickém pulzu hvězd,
jako malá zpráva o lidech ležících v odevzdane bezvýchodnosti chvíle v nekonecnem orchestru soustroji vesmíru a přece jen my víme uvnitř nás samých to o nás samých,
kruh se uzavírá a pokračuje nahoru i dolů po kruznici i spirále,
ptačí zpěv z neúměrných výšin ostrovů oblohy doléhá k srdci,
A naděje umírá poslední naděje na vytvoření já,
přijmutí archetypu kouzelnika milence tvůrce třetích stran,
absorbovani schizmatu do svoji duše ve prospěch světla,
poezie jez tmu ve světlo proměňuje,
při doprovodech domů svítil maják vnitřní jako tvůj hlas na obzoru a přání oceánu a znovuspatreni jeho duše,
široké provolavajici do zvuků
slabin hlasek svobodu usvitu nekonecna.