Charkov

Charkov

 

Toho rána jsme hleděli z balkónu do oblohy a měli sny – v lepší zítřky, smáli se ovínění a plánovali letošní dovolenou do Oděsy, s přáním poznat moře a ponořit se do průzračné vody, relaxovat, odpočívat …a s našimi dětmi se radovat.

 

Na noční obloze se rozzářilo světlo, které oslňovalo a velkou rychlostí se přibližovalo.

 Ten démonický zvuk mířil přímo na nás a burácení z oblohy se zvyšovalo. Ustrašení jsme s Alinou na to vše hleděli a nevěděli, co se děje a utíkali rychle dovnitř bytu.

 

Raketa dopadla kousek od nás a tlaková vlna vymlátila okna      

v celém bytě. Protější panelový dům hořel v plamenech. Slyšeli jsme sténání a brek sousedů - hořící vyskakovali z vysokých pater.

Bezvládná těla dopadala na beton a dohořívala.

Začala válka.

  Nocí se nesl neklid, napětí a strach. Tato charkovská čtvrť již nebyla jako před pár dny, kdy si naše děti hrály na hřišti, smály se a radovaly.

Městem duněly výbuchy a odlesky se odrážely od střech.

Ten zvuk bomb a světlo nás zmrazilo do propasti strachu a bezmoci.

 

Utíkali rychle do pokoje dětí a našli je v šoku - klepajíc se strachy – brečely. Alina je vzala do náručí a utěšovala.

 Silný zápach kouře, střepy z oken a popadané věci, vyvrácené balkónové dveře, převrácený nábytek a úlomky betonu všude po bytě - nasvědčovalo extrémní ničivou sílu, která dopadla 50 metrů na protější dům a vytvořila tak totální demolici domu. Plameny šlehaly do výšky a všude se rozšiřovaly.

Volodymyr spěchal po schodišti dolů po střepech a míjel sousedy, kteří se chtěli co nejrychleji dostat do sklepa. Napůl oblečení, vyděšení a paralyzováni…utíkali.

Vyběhl před dům, kde právě někdo kabátem hasil hořící tělo

a uviděl poprvé okamžik posledního výdechu - smrti. Spálené

tělo a rozsekané kosti – neznámého – který hořící dopadl na chodník z vysokého patra.

 Během pár minut se odehrálo tolik, kdy i  Volodymyrovi -  

hasičovi, který byl vždy vystaven extrému, se udělalo úzko.

Vysoký panelový dům, kde žilo několikset obyvatel dostal zásah do vyšších pater, které rychle začaly pohlcovat plameny.

Křik obyvatel z oken, kašel ze zplodin a všudypřítomný štiplavý kouř, chaos a utrpení nastolilo Volodymyrovi nepřemýšlet zbytečně dlouho nad svými činy a spěchal do jednoho ze vchodů – do 5 patra, kde bydlela jeho mamka. Na schodišti míjel zakrvácené a popálené sousedy, kteří se snažili co nejrychleji dostat po schodišti dolů před dům a do bezpečí.

Vykopl dveře a utíkal do pokoje, kde pohleděl do propasti rozmetaných železobetonových panelů až dolů na ulici k parkovišti. Tohle nemohl přežít nikdo.

Z dálky slyšel sirény hasičských aut svých charkovských kolegů - hasičů. Stále věřil, že jeho mamka žije a že ji tu jistě někde najde.

Jeho kolegové již spěchali po schodišti s dýchacími přístroji a postupně procházeli všechny byty.

Volodymyr se vrátil dolů k hasičským autům a připojoval hadici k hydrantu. V pohledu na vysokozdvižný žebřík, ze kterého hasili, stále věřil…

Až zavolala Alina, že mamka je u nich doma.