Dopísek...

Nikdy bych si nemyslel, že se může stát, o někom že sny mohou se mi zdát. 

Tu jednu jsem potkal tak tenkrát náhodou, na kafi bez kafe. A tehdy se to stalo.

Kdosi by řekl bohužel,  jenže ona mi změnila v životě tolik, ze si to predstavit jiný nemůže.  Ano, asi může,  jenze spíš v "dřívějším věku" by dalo říct se.

Jde o to, že u sebe uz bych to tou dobou dávno nečekal.  A necekal ani bych, ze to bude ona, kdo mi otevře dveře do zakázaných míst mojímysli a duše. 

Vím, že mi nejspíše uz ujel vlak dávno,  a přesto s neodbytností sobě vlastní jdu tou cestou pěšky. Byť by se mohlo zdát to jiz zbytečné. 

Ale stejně jdu. Jak sama jednou řekla,  jsem jak pes, co se chytne stopy a nepustí. Nejsem pes, spíš štěně psí. Ale na tom vůbec vlastně nezáleží. 

Zdá se mi o ní,  ale stejně to nesmím říct, i to, ze jsem tu stale pro ní, byť prý necítí nic. Nevím jak, ale dala mi smysl. Mou tenkrát proměnila mysl. Jak, proč a čím? To sotva nekdy zvím. Tak tiše v verších pro ni sním.... .

~☆~