safírové slzy

Je to nějaký zvláštní typ sadismu a nebo jen hluboko zarytý stesk.
Racionalita věci je až na tak opačném pólu, že zkoušet ji nalézt by byl utopistický pokus, který by při nejlepším mohl skončit dokumentem o neuskutečnitelném cíli, kterým bych prezentovala celou svoji časovou smyčku v tomto universu a to se nezlobte, ale radši budu každý den vstávat svázaná a prostoupena nenaplněnou touhou a bolestí, než abych se smířila a učila svou duši být amorfní. Já nevím možná je obojí jaksi drastické.

Já se jen ptám, kdy mé slova začnou nést váhu opravdového slova a zda ta jizva někdy se stane spíše mou přítelkyní, nežli největším soupeřem. Jizvy nosí na svém těle každý...někdo je maskuje líčidly v podobě přivlastnění si charakterových obratů, které jim nikdy nepatřili. Jiní se v jizvě dennodenně dloubají a prorážejí hlouběji a nic jiného než nezastavitelné sršení krve je nezastaví a neuspokojí, je to řekla bych až připomínka toho, že to bylo reálné a velice úctyhodné a až moc vzácné na to, aby bylo znát, že vitalita jizvy už zanikla.

Každým prohloubením je člověk vrácen do bludiště s drahým lístkem surrealistického prožitku v ruce, kterým si připomínáme čím vším jsme byli a chtěli moc být. Zásadně se nemohu přiklonit k prohlášeni co oči nevidí to srdce neboli, pravdou je však opak a ten je ve mně, jak na podnosu denně.
Co oči nevidí srdce chce.

Bojím se svých rozhodnutí víte, v očích se rojí slzy safírové.