Ustálený kontrast

Padající vločky v tichém oknu značí, že mrazivá nestálost a impulzivní podešev hnutí mysli se derou o slovo, neboť touha ještě nedosáhla svého snového dobrodružství v palčivé hodinĕ vnitřního boje, kdy odosobnĕnĕ zapomínáš na své emoce a necháváš je převálcovat tíhou svalů, pohybů, koordinací dechu a stoupání ve svahu nejistých příčin. V tom je jistá odevzdanost, když sleduješ prostor za obrazovkou noci, abys zachytil co bylo a odehrálo se v tobĕ jako hudba interpretovaná bez příčin. Bezhlesnĕ, únavnĕ a nehnutĕ se sklání absence námĕtu nad přírodní spirálu zimní horečky. 

V kontrastu toho všeho se zelená absolutní třpyt nářku nad trýznivým spadem hvĕdného původu a sebespalující uvĕdomĕní, že tvá duše pramení v počátku. Jako by ti stinné plavidlo nejasného půvabu šeptalo ta slova tepoucí se odkudsi z nížin nahoru a pomalu tíhla do kláves mezi písmena pramenité posloupnosti. Již nesestupuje jako prozaická hra miniatur, ale stylizuje zážitky do klenutých výčnĕlků jazyka překládaného formou svářeného hmotou bezduché digitální drapérie. O čem ty řadky jsou, ubíhají-li se mezi oblouky pamĕti, mysli, citu? O půvabné nadreálné působnosti hudby tepající v současném beatu jako do kroku futuristické ženy v transu.

Vidĕl jich tam bezpočet, třasoucích se kurtizán, sklonĕných jeptišek, opulentních pirátek a čarodĕjných mùz, kejklířek noci, s očima jako okny do duše, opilých dvojic mezi jingem a jangem. Zvláštní předtucha o zjevení průsvitných plastických lahví, jež jsou človĕkem v bezprostoru, když zmĕní vnímání na popel a oheň dávné tropické rostliny, která je ve skutečnosti alembikem naší vize. Za technologických pultem mĕní stopy jako frekvence, lidé tančí do rytmů psychedelické elektronické hudby, jsi odtažitý v černé, jako vždy v rozporu, který jde sladit jedinĕ jediným sdílením lásky a radosti, jež jsou pilířemi vesmíru.