Zásvit

    Vždy tam kouká něco hrůzrostrašného, román o matčinĕ smrti, odlesk zapomenuté touhy po životĕ, krvavé čmouhy vášnĕ drásat omamné kůže starého proklatého řemesla. Oživovat svody, svobody volby, bolesti ostruhy, údy umrlců, pahýly námořníků, nehty dervišů, šelestivé sny jogínů. Dodechy traumatizovaných, marginalizovaných, utlačovaných, bičovaných úzkostmi, ranĕných slastí, zvláštní svůdností přelomu romantismu a surrealismu. V básnivou, roztříštĕnou murmuraci tekuté modernosti, jak se v ní nalézají chapadla, zbranĕ a stíny, polocitlivé záhyby a znecitlivĕlé tkanĕ nervového fluida, umrtvené paláce ve kterých dřív dřímal cit, než popelavá smrt přikryla jeho příčiny. 

Čas utopený v inkoustu z montevidea, jako černé krákorání se vine kolem žaludku staženého z prohrešků a dásní palčivých. Pocit, že spatří sebe na konci dlouhého souvĕtí, ten samolibý obličej znásobený fraktálním zmnožování božstev a démonických vzezření, pojídajících svůj vlastní odkaz i úsudek. Pojídajících své úplné zdvojení, ztrojení, pentatonické zaúpĕní v agonickém mise en abyme. Mytologická matka a její sebezánik v jediném bodĕ je pouhý začátek jiného, nového prostoru, rozpĕtí energie, usnesení o zárodku, uskutečnĕní v krvi nĕkoho jiného, třináctého, jak se tekutost polohy autora utápí v zásvitu červeného svĕtla a srdce, orgán svĕtla, stažené úzkostí, je krájeno a čtvrceno, aby bylo podáváno čerstvé a ke všeobecné nahosti pohoštĕných. 

Slast po sto osmé na jevišti převlečená za strachu zapáchající podstaty falešného boha, tyfus chtíče, oidipovsky vystřelený projektil do vlastních genitálií. Ta úzkost provokativnĕ zbarvená, do fialova, zjihle a závistivĕ, plná vitální zelené, stimulující, modré uklidňující, most očí jdoucích na porážku, most znetvořených kostek, na nich tváře milenců, těch co ji nepochopili, tĕch co na ostrovĕ trpĕli pro nejčistší pochopení. Pro záblesk, pro pouto s autory duší nezemřelých. Pro prapor svobody a pochodeň imaginace literatury temného slunce a půl lunaty mĕsíce.