Dokonalé rozprášení

Vynikají v neslušném přehlížení a neznají věrnost. Noví lidé nevidí barvu a naučili se už brát vybledlost za přednost, v muzeích se drží stranou, a to způsobem zarážejícím: často se nedostanou ani k první expozici, ne že by jim tedy v kroku bránila nějaká ú z k o s t, je to náročný sráz vedoucí do mrtvého jádra, co nutí objevit, jak hodno lásky je, co není hodno jména.

Nemají koho opustit. Nelze říct, že by jejich pohled k zemi pomalu sklouzával… je třeba spousty asertivity k vítězství nad barvou – přesto to není askeze. Stát se otroky s radostí spěchají, za zády nenechali slast, v jednostranném uctívání přežije totiž celý člověk, jak ho naposledy a vzácně dohromady setkaného potkal pravěk. V troše věcí nebude chybět nic: jeden okamžik, jedno schéma dokáže porazit celou věčnost, ne bojem tváří v tvář… ten bez úcty k oběma svým členům nefunguje… nastala teď prostá přítomnost dostatečnosti, zrod prvního ignorantského bojovníka, a ten dokonale rozprašuje „protivníka“. Všechna nemoc a zrada musí být rozpoznány úplně nově a nevinně v kontextu, který je schopen do důsledků prohlížet každý jejich protiklad – konečně se křivosti přizná svébytnost. Co nenabývá žádné podoby, bylo ve světě svobody najednou uznáno svéprávným.