srpnové poledne

 hadí  stezičky  se  vinou

přestárlým  mlázím

jezery  prorůstají

zelené  vlasy

divadelních  paruk

pod  nimi  se  u  dna

třou  dýchavičné

zpocené  ryby

kameny 

 nastavují  odulé  tváře

  polednímu slunci...

 zvolna  vystoupám

na  blízké  návrší

a  tam  se  pokusím

do  zavřených  očí

 unavené  země

 zasadit Áronovu

odloženou  hůl

možná  vytryskne  pramínek

smějícího  se  stínu

a  hůl  se spokojeně odplazí

za  slepýšími  děcky...

*