Kouzelný stařeček

Na své pouti světem,
usínajíc pod větvemi stromů,
sil už ubývalo, avšak on šel dál,
i když už téměř umíral.

Ztrácejíc svou motivaci,
s unaveným obličejem,
vetchý šedovlasý stařík,
který už ztratit co neměl.

V lese potkal moudrou sovu,
zvlhlýma očima sotva ji pozřel,
přesto usedl s ní u jejího domu,
u šálku čaje s rumem.

„Ale copak stařečku,
já vím, kdo jsi a kam kráčíš.“

„Pověz mi sovo přemoudrá,
na sklonku ocitám se života,
kam poděla se má dobrota,
ukaž mi cestu, co počít si mám.“

„Již neztrácej ani minutu,
nevíš, kolik jich ještě máš,
to, co dělalo tě šťastným,
tam nasměruj svou tvář.“

Sotva domů doklopýtal,
na gauči s hlavou v dlaních
svůj plán dohromady skládal,
až usnul starý popleta i s ním…

… Přestože svět už zdaleka nebyl, jak ho kdysi znával, snažil se ho ve spánku pochopit, ale nedařilo se mu to. Byly to samé chmury černé v alkoholu a drogách utopené. Marně si kladl otázku, jestli je možné prosit Boha, aby nejen odpustil, ale i novou šanci dal. I přesto, že ležel polomrtvý na gauči, jeho znavené tělo se pomalu zvedlo a kráčelo neznámo kam. Ocitlo se tam, kde přesně chtělo být a než vešel, sundal si pokorně pokrývku hlavy. Pokropil si ji živou vodou a skutečně se mu zdálo, že už nechodí s rakví v závěsu. Vešel vyrovnaným krokem do chrámu a vyhledal svou oblíbenou skrýš. Čekala na něho tak, jak ji naposledy opustil, chladná a nevlídná, ale s nadějí, která umírá poslední. Nikdy se nemodlil tak intenzívně, tím spíš, že nemodlil se jen za sebe. V uších mu zavanul vítr a on věděl, že je to zrovna ten pocit, za kterým sem přišel. Pomalu vstal a ten hukot v uších ho opouštěl. Přešel prostorem chrámu, až zastavil se před mohutnou mříží. Už se jí nechytil jako stařec, ale vzpomenul si na časy, jak to vždy dělával. Držel se jí tak vehementně, až mříž najednou povolila a jemu se jí podařilo pohnout…

Doba byla tenkrát zlá, neznámý virus se začal šířit krajinou. Na obloze lítali jinak neškodní netopýři, kteří nahradili domácí ptactvo. Lidi nosili roušky, aby se nepoznalo, kdo je zdravý a kdo nakažený. Hroby už dávno nestačily své kapacitě a hledala se jiná nepopulární řešení. Nastal čas, aby se Češi semkli jako v historii už několikrát a začali si pomáhat. Věděl, že nesmí zůstat stranou a že našel konečně novou motivaci. Vybral všechny peníze ze svého účtu, pak z druhého, a když skončil u posledního, bylo na čase rozloučit se nejprve s domácím zvířectvem, autem a pak i s celým barákem. Ještěže ho družka už dávno opustila. Přispíval na všechny možné účty a doufal, že se peníze dostanou i k těm posledním. Dobře však věděl, že peníze nejsou všechno, odhodlal se tedy darovat svou plazmu. Odmítli ho vzhledem k jeho věku a podlomenému zdraví, on se však nevzdával. Jednoho dne se objevil na náměstí, kde právě probíhala demonstrace za svržení vlády.

„Co vy tady stařečku?“,
zeptal se ho mladý muž.“

„Inu, mám jen stále v hospodě
nadávat u piva, jak se to mele?
Raděj mezi mladé půjdu,
kam svým srdce zapadám.“

„Nejste vy tak náhodou
kouzelný dědeček
s jednou nohou?“

„Ne ne, to nejsem já,
ale z hospody můj kámoš,
copak se tu dělat dá?“

Najednou ho postrčili před pódium, všechny zraky ho tlačily ke schůdkům. Odhodil svou hůl a pevně se držel zábradlí. Když se dostal nahoru, kdosi se ho zeptal: „Co vy tady dědečku?“
„Inu, přišel jsem vám zatancovat na svůj oblíbený drumm and bass a jestli to přežiju, tak vám taky něco řeknu. Anebo to řeknu radši hned, co kdybych to kvůli skleróze pak zapomněl?“
Doskákal na jedné noze k mikrofónu, ale najednou pocítil svíravou bolest v srdeční krajině. Věděl dobře, že to musí dát, aby se mu nakonec nevysmáli. Publikum ztichlo a ozval se jeho přímý hlas:
„NEVZDÁVEJTE TO ČEŠI, POMŮŽU VÁM!!!“
Překvapení účastníci zájezdů se na něho dívali jako na zjevení. Najednou propukli v divoký smích, což se jim už dlouho nepodařilo. A on věděl, že vyhrál. Když ho odvážela sanitka, všichni se za ním dívali. Mával jim ze zadního okénka, tiše se usmál, aby nerušil. Od té doby ho už nikde nikdo neviděl, byl totiž velmi plachý a nerad na sebe upozorňoval…