Spíš

Spíš.
Spokojená, klidná, ležíš uvolněně na žulovém náhrobním kameni, zatímco malé černé kotě si hraje s prameny tvých vlasů.
Konejšivý je už jen pohled na tebe. Jak moc nebezpečná může být krása jedné ženy? Hledím na tebe, smutně, toužebně… a lačně. Pod něžnou bledostí tvé kůže cítím tvoji krev, teplou a lahodnou, jako žádný jiný nektar.
Láká mě skoro stejně neúprosně, jako tvůj půvab.
Zavane vítr, a naplní moje nozdry tvou vůní, tak neskutečně sladce nevinnou. Zachvěji se, když se tvé rty pohnou ze spánku.
Kdybys věděla, nejspíš by jsi nevypadala tak mírně, nenechala bys mě vidět tě takhle bezbrannou.
Nebo takhle působíš i ve dne? Něžná a poklidná, jako jehňátko naservírované vlkům? Možná jsi podobné rozpory, jaké teď probíhají ve mně, způsobila už celým smečkám bestií. Nebylo by moc těžké tomu uvěřit, jsi totiž nádherná… a moje srdce pomalu vyhrává tu krutou bitvu, již svádí s mým vyprahlým hrdlem i mými upířími zuby.
…Pro zatím…