Novozabíječka

Má roztouženost jarního deště, když vkládá do úst moji smrt, natěšená na svůj první úkol. V dlani svírá meč, a její oči pečlivě propátrávají možné skrýše, jež mi ruiny mého domova tak štědře dávají.
Novozabíječka.
Je blízko.
Cítím její vůni, vnímám údery jejího srdce, její dech… dokonce ani to, jak se chvěje, mi nemůže uniknout. Koneckonců jsem zvíře.
To já jsem tu dravec, ona je jenom holka, co myslí, že vyčistí svět od stvůr a démonů.
Není šance, aby mě zabila. Poznal jsem takových už zástup.
Všichni jsou stejní. Každý z nich čeká, že vyjdu a nechám se dobrovolně zabít, jen proto, že oni jdou ve jménu svojí cti, místa, z kterého pochází, nebo svého boha… že oni jsou ti hodní a my zlí. Pokrytci.
A tohle ptáče se je rozhodlo taky následovat.
Snad z lítosti, nebo že jsem dlouho sám, opouštím stíny místa, ke kterému by beztak za chvíli došla dost blízko, aby mě mohla spatřit a my dva pak museli, jako vždy, stejně bojovat.
Nevrhám se na ni ale přímo.
Jednak na někoho takového nemusím plýtvat momentem překvapení, a jednak, ve své bláhovosti chci dnes něco zkusit.
Nadechuji se, a v její, lidské, řeči kladu otázku: „Smím se tě na něco zeptat? Kvůli čemu mě vlastně lovíš ty?“
Když bude chytrá, a dovolí mi ten rozhovor, místo, aby se mi hned vrhla po krku, nechám ji na živu, a dovolím jí jít.
Jak moc jsou ale lidé chytří?