poslední pád

fiktivní postava dopadla přimo doprostřed místnosti, jenž nazývám svým nitrem.
ozvěna ještě nestačila doznít a už se seběhli supi na svých lačných nohách a jali se svými ostrými zobáky porcovat živou stránku jejího nebytí.
nikterak nerozrušena se zvedla a v dešti peří a křiku zmatených mrchožroutů vyrostla do své nezvyklé výšky. ptáci z posledních zbytků pudu sebezáchovy odskákali do všech koutů nemaje šanci opustit místnost, neboť postrádala jakékoliv vstupy, okna, dveře a tak se jen krčili v rozích a zmateně štěbetali.

tehdy zazněl hlas tak zvonivý, že se všechna kostelní srdce zachvěla závistí a slova která vyšla z nehmotných úst zastavila čas.

"vejdi ve mě
tak jako já v tebe
a zbavena pochybností - splyň"

poprvé jsem, coby nositelka odpovědnosti za své nitro přijala myšlenku, že se mi to nezdá, že se to vážně děje a to jemné chvění vychází odněkud z nižších vrstev mého vědomí..

pokusila jsem se otevřít oči, ale zaschlá krev mi nedovolila víc, než jemné napnutí očních víček uvězněných v krvavém oparu. myšlenky začínaly dostávat barevné odstíny a věci postupně začínaly dávat smysl.

Kůň pode mnou, rychlý kryt mečem proti
útoku ze strany, zvíře se vzepjalo, další kryt tentokrát proti úderu vedenému odspoda, docházející síly, pálení v rukách, brnění v ráně na pravém stehně a to všudypřítomné vysoké zvonění v uších a v pozadí toho všeho tichý hlas

...

"nedovol své zlobě aby ovládala tvůj rozum, poddej se instinktům, čas patří jen tobě, tvá čepel je jedno s tvojí rukou, vytěsnej zvuky, poslouchej srdce"

postupně, jak jsem padala ze sedla dolů k prašné zemi, pokryté stovkami raněných a mrtvých těl mi to vše docházelo.

¤ snaží se pomoci, mě, jediné a poslední nositelce posvátného znamení ¤

zavřené oči mi najednou umožnily vidět, co bylo dříve skryto.
průchod mezi dvěma světy jen pár kroků od místa kam za chvíli dopadnu.
vše se odehrálo tak rychle.
v krátkém okamžiku mezi vzepětím koně a mým přistáním na zem

přestala jsem vnímat řinčení ocele a soukala se k slabé záři, která se zdála být nadosah, přesto tak vzdálená

pospěš a neváhej
čas tvůj se krátí
a srdce bije zvolna jen
ten sen co zdá se
brzy skončí
a oči náhle dojdou
k poznaní

otevřela jsem je a pohlédla do samotného slunce

to světlo bylo všude a zároveň nikde

vycházelo ze zdí, ze mě, proudilo skrz a zanechavalo bolestivé stopy na tváři.

zpočátku jsem ty hlasy neslyšela a nebyly důležité, jen se vznášely prostorem a odrážely v nahodilém pořadí
ale jak sláblo světlo a okolí začínalo získavat své tvary i hlasy dostávaly sroumitelné obrysy ..

"slečno"

"slečno"

bylo to takové tiché volání jakoby odnikud ale stále se opakovalo a bylo blíž a blíž. i tvář ke které patřilo se najednou vynořila z mlhy.

slečno !!! slyšíte mě ??
lehce jsem přikývla a dala do toho pohybu veškerou sílu co mi zbyla..


"je vzhůru" odrazilo se od stěny a přistálo přímo vedle mé hlavy. další tvář se přiblížila a stejně jako ta předchozí měla na nose brýle a na sobě bílý plášť.

,Slečno' ... z nejhoršího jste venku, pár zlomenin, velká modřina pod okem,
vykloubené rameno a několik měsíců si poležíte, ale žádné vážné zranění naštěstí nemáte.
Kosti jsme Vám srovnaly a ty vlasy Vám dorostou, počet končetin je sále stejný, jen ta motorka...


......ta to má za sebou


fiktivní postava splynula a mě se najednou vše vrátilo.

Rychlost, vítr, náraz...