déšť

Kapku po kapce, všechny, co jich měl, pouštěl na vyprahlou Zem
Šumělo to a v prachu cesty se začaly dělat malé loužičky
Kam koukáš, náno hloupá, obořil se fialový bodlák, rostoucí u okraje polní cesty, na obézní kapku, která mu neurvale kápla přímo do květu
Promiňte, špitla, slzičky na krajíčku
Já jsem hrozně nemotorná a ... a ... jsem tak sama ... ...
Ale no tak, neplačte mi tu, spláchnete mi všechen pyl
Vy nemáte žádné přátele? Nebo kamarádky?
Nee...slzy už tekly proudem a volně splývaly s ostatní vláhou
Neplačte, úplně mi zasolíte půdu, zabručel bodlák
Já jsem taky sám, povzdechl si tiše do pichlavého chmýří, pořád
A kapka, dávno už slitá s ostatními do velké louže pod jeho listy, si usmyslela, že hned jak se vrátí z nebe, kam se za pár hodin zase vypaří, stane se jeho přítelkyní.