Na vlnách věčností

Dnes v dopise našel jsem kus nebe, a tak věčnost přišla jednou poštou, proletěla stálostí konzumu i poštovními vagóny skrze mrtvé lesy a živé vody, jako čáp, který schoval pod svá křídla svá božská mláďata, jako dotyk rtů a jejich hebkost, když setkala se s polibkem. Palmy a mořské vlny pohupují se ve větru a vzduch je cítit zvláštní vlhkostí, voní nadějí, která nechodí spát a nemůže se probudit jako nenaplněná vášeň sopek. Není dobro a ani zlo, snad jen v tom lidském, a proto to tak bolí. Jsme příliš křehcí, jak z planetek opar, který v čase zase někam zmizí, jak malý oblázek, co třpytí se díky slunci v potoce, který ochladil rozpálenou zem, jak sladký bonbon, co rozplyne se na jazyku, to v pouhém okamžiku. Jsme ta chvíle, jsme paprsek toho slunce, a přesto nejsme jím, jsme tělo a třtinou Pascalovy lásky na vesmírných polích, která úrodná jsou stejně jako ta naše tady na Zemi, tady v jednom z domovů. Ten nikdy nebyl náš a přesto je zde pro nás jako dětský hlas, i když nechceme se ho vzdát a často se na něj také hněváme. Lidské slovo pohladí a pak srazí nás na kolena zas a tomu sekunduje nějaký čas,proč minulost a budoucnost vstoupila mezi nás; a máme se ptát proč? Na to nyní, na to teď, na to za chvíli a před chvílí, na to jsme už zapomněli, den je škatulkovaný tikot hodinek na zápěstí a plán života v záznamníku, také na radnici, v počítači, na telefonu a v naší mysli, ve světě, kde lidský soud má váhu větší než jen pouze radost BÝT.