Žalostný žal

                Sedím zde tady v nahaté nahotě při otevřeném okně, za kterým panuje kraluje tmavotmavá tma. Je noční noc. Hodně pozdní pozdě. Hmyzí hmyz nezmizl a s bzučivým zvukem bzučí kolem mé hlavy hlava nehlava. Poslouchám složené skladby skládajících skladatelů a myslím na myšlenky, proč skládají tak tristně smutné písně, z kterých srdečné srdce plačivě pláče a slzivé slzy stékají kanou po tvářích. Asi možná snad měli hoře. Moře hoře. Ty písně neřeší věcné věci, ale spíš abstraktní abstraktno svých oduševnělých duší. Vysílají vzkazy zprávy o svých niterných vnitřních ouzkostech a lidé a člověci je zachytávají a citelně soucítí. Ale co my, ti, co skládat a komponovat neumíme? Jak my máme vyjádřit sdělit, že naše tělní korpusy a neodmyslitelné mysle úpěnlivě úpí? Jen vřískavě ječet a s jekotem vřískat do tichého ticha, kde nikoho nic a nicoty nikdo. Bezoké oči lidské slepoty a bezzubá ústa lidské němoty. Lhostejná lhostejnost snoubící se s arogantní povýšeností, která člověka lida omotává pocitem bezvýchodné situace bez vidiny východu. Na hranici hraničící s nezákonnou ilegálností stojí každý ruku v ruce, ale jen jedna strana je nestranná. Ale jak vědět znát, která je která a jakou která jest? Ve zmateném zmatku zmatečné matné doby v období lhaním prolhané módy je jen těžko poznatelné, kdo je bělostně bílý a černý od černě. A právě v tom vězí můj žalostný žal. Nevím, komu věřícně věřit a kdo mi za zády vrací kudlu nůž do zad. Za maskujícími maskami mlaskají rty plné jedovatého jedu a na bíle denního dne se uloupené loupeže loupí dál. A mírumilovný mír nakonec člověk lid najde u nepřátelského nepřítele. A pak se smát se smíchem, nebo s brekotem brečet a plakat pláč? Žalostný žal žít život zrádných zrad a proradných rad.

                Sedím zde tady v nahaté nahotě při otevřeném okně a sleduji pozoruji hvězdné hvězdy na nebeském nebi a vím znám, že ony se mají stejně nejlépe.