Poslední den na světě

Slunce padá k obzoru za rudými mraky a špinavé zimní odpoledne se odívá do šedé, objímá jej večerní stín a vzpomínky dne předchozího i všech předešlých létají volně jako ptáci skrz naše hlavy, které těžknou a naše oči se vylévají slzami stesku nad tím, co bylo a už nebude, čas nás pohltil jako ten černý závoj co padá na svět. Utichly továrny, utichly ulice a elektrické hvězdy pouličních osvětlení překryjí města světlem umělým vycházejícím z lidských hlav, hlav géniů, na jejichž ramenou stojíme a hledíme do dáli, abychom uviděli to, co před námi důmyslně ukryl Bůh při tvorbě světa proto, abychom se zabývali smyslem existence mikročástic místo toho, abychom zkoumali existencí samotnou. Naše životy, nicotné a malé se tak upřeli na věci ještě nicotnější a menší a nevidí to, co je větší než ony samy. A já tu sedím, s očima upřenýma do dáli pozorujíce mraky, hejna ptáků, majestátní a mocné hory v dále, širou pláň, úrodnou a nevinnou na níž celé generace prostých životů žily proto, aby daly životy těm dalším a budoucím, k těm polím a lesům, se kterými je má duše svázaná na věčnost, ke které mě pojí kosti mých předků. Vidím města, divoká a nespoutaná, zářící pouličními lampami, idylicky pokojnými okny a neony s vůní piva, cigaret a krásných dívek. Vidím vesnice, plné potomků generací zatvrzelých sedláků a furiantů, jejichž pokladem je to, co zdědili po předcích, jejich duše nezlomí nic, oni tu byli a budou, až my nebudeme a jejich práce, síla a vůle tu budou na věky.

Vidím svět, od začátku odsouzený k zániku mocnými indiány v pralesích, kde stavěli pyramidy na počest krvavých bohů a hýbali s hvězdami, které je na slovo poslouchaly, kteří vyřkli proroctví, že svět zemře, až jejich bohové s hlavami hadů a jaguárů budou znuděni nad lidskou komedií, až železní ptáci na obloze budou všední věcí, až se tequillou zmámení budovatelé lepších světů se zbraněmi v rukách usadí a až lidé přestanou mít strach z přírody. Stala se ovšem chyba, hvězdy se vychýlily ze svých drah a tarotové karty z nás udělali blázny, po osudném dni, na který lidé čekali jako na svoji spásu i zatracení, svět se zdá stále stejný. Nerozdrtil nás kámen přicházející z hvězd, nesmetly nás vlny z mořských hlubin, sedm andělů s polnicemi nevytroubilo zbarvení moře krví do rudé barvy a ani mesiáše ukazujíc pravou cestu nám nebe neseslalo. Svět zůstal jako dřív, lidé tesaní z kamene nezměkli, ti kdož měli na rukou krev ji nesmyli a ti, kdož bláhově čekali na spásu a ráj na zemi se jej také nedočkali. Bůh, tahajíce za loutky měl s námi pro jednou slitování a nezmařil naše sny, lásku nenávist, zlobu i všechny ostatní city, neukončil je rychle a rázně jedním úderem kamene z vesmíru, nepostavil nás před andělský tribunál posledního soudu aby sečetl naše hříchy a nedokonalosti lidské přirozenosti jednou provždy, a ukončil naše pozemské bytí. Měl s námi slitování proto, abychom se mohli ještě znovu a znovu dívat na ty, které milujeme, na rudé mraky při západu slunce i krajinu, ke které jsme vázání celým srdcem a do které patříme. Abychom mohli dále žít a bavit jeho našimi nicotnými problémy, abychom zvládali další dny, dokud nezemřeme a nestaneme se součástí země, můžeme dále žít pro to, co chceme a co po nás scénář hry velké opery světa chce, abychom zahráli ve své roli, jak nejlépe umíme.

Zítřek je dar, stejně jako všechny další dny, které přijdou.