Březnová procházka

 

Vyrážím za město 

vyhlédnout proutí

na pomlázku.

Sníh bílý, který až do očí bolí

je pryč.

 

 

Na holém kousku asfaltu

jsou skvrny po zimní soli.

Na nos mi přistála vločka

jenže než stačila zastudit

zbyla z ní jen kapka.

 

 

Do mokrých uší

kouše studený vítr,

mraky si courají po poli

rozcárané šosy.

Šlapu do břečky -

na špičce bláto,

do bot voda, co v dolíku stála...

 

 

Cahota,

řekla by máma

a jistě by se mi smála.

  

Ne - vlíd - no...

 

... a přece

je v siravém vzduchu

nějaký              náboj...

 

 

Jsou v něm

nová mláďata,

svěže zelený  kabát břízy,

jahody, prvosenky,

slunce...

a potom ještě...

  

Březen je siravý...

ale plný naděje.

  

Natahuji si suché ponožky.

 

 

Jedna báseň...