Zrcadlo iluze

Zrcadlo iluze

Nechtěla ublížit. Nechtěla poškrábat. Odrazu.

Viděla sebe sama- Bála se. Milovala ideu, dívající se na ni.

Chránila ji před všemi vetřelci. Chránila ji před realitou života.

Leštila sklo. Něco ji ale chybělo.

Viděla chaos v odraze. Viděla stíny.

Ráda na zrcadlo malovala. Malovala si zámky. Vzdušné.

Žila v odraze – dlouho. Až zapomněla na opravdové, málem.

Ona je přece jiná.

Leštila zrcadlo. Leštila dlouho.

Konečně, ani škrábaneček, ani šmouha jediná.

A zas! Někdo přišel a neopatrně sáh na sklo. Prstů otisky zanechaly památku. Kazily dojem.

Snažila se udržovat pořádek. Čistotu své iluze.

Bála se, že zrcadlo někdo strhne. Křičela a kopala okolo sebe. Nesundávejte ho!

 

Pak přišel zemětřas. Strhl iluze. Strhl zrcadlo.

Zůstala stát – sama.

Kdo jsem? Lhářka!

Bila se za své iluze jako lev. Lhala jiným. Lhala sobě.

hrála hlavní roli ideálu.

Co teď?

 

Po zemětřesení klid, ale střepy zůstávají. Slepit je – nelze. Smývá je slzami.

Na co sis to vlastně hrála?

Po opravdovosti se slehla zem.

Bylas svým vlastní vězněm. Ochraňovalas své mříže.

 

Chtěla být sama sebou – sebe se však bála.

Bála se reality – žila pro ideál.

Ztotožnila se s odrazem a vlastní nohy – neviděla.

Chtěla najít sebe – přesto se od sebe vzdalovala.

Úzkostně se držela odrazu. Vše bylo málo – vzdálené ideálům, beznadějné.

 

Muselo umřít – to zrcadlo, co se drželo. Muselo, aby mohla žít – teď a tady.

 

Zrcadla musíme ochraňovat a bojovat proti druhým, aby je nezamazali. Když ale není zrcadlo, nemusíme bojovat. Můžeme konečně BÝT.