Nad ránem

Vzpomínáš si na to místo,
kde se člověk ocitá po předchozí probdělé noci?

Nebe temně fialové.
A naděje na další den se ti lepí na paty a ty ji objímáš jako bys právě na ni čekal.
Ten pocit vysvobození.

Nebe bledne a prosvítá.
Na obzoru se ptáci klaní prvním předtuchám světla.

Okolo tebe se povaluje na tisíc kousků rozstříhaná noc v ulicích nevinného města.
A ty jen odhazuješ jednu cigaretu za druhou, jak lacinou děvku.
Čekáš, co se stane.

Musíš jít.
Předchozí noc je jako bolavý místo, na který si nevidíš.
Je tam.
Svědí.
Bolí.
Je.
Součást tebe.

Klidně by ses i vzdal, kdyby bylo komu.
Zbytky noci ti problikávají před očima a mizí.
Odtíkají do odpadu.

Když něco bolí, je to napořád.
Nebo se to tak aspoň zdá.
A najednou je to pryč.
Ani si nevšimneš.

Žasneš.
Že jdeš.
Že dýcháš.
Že jsi.

Že ses neztratil.


Tak proč se na to místo znovu vracím?