Přehlcení

A tu svit monitoru.
A tu utrhaný mrtvý květ.
A támhle rudá vůně a slané světlo k tomu.
A vše se mění ... ... ... v zapomnění.
A paměť v přehlcení vjemy, zraky, sluchy, hmaty, vůněmi stárnoucího mládí a bezbožností jinošského panictví, neví, co viděla, zaslechnuvši ten překrásný hlas, jehož volání, byvši ztlumeno světem, téměř neslyšně se krajem rozletělo. Nezná již křik rozvinuvší se lásky.
Láska, ta je kaktusů kroucených v kruhovité krajky zlatoskvoucí květ, jenž chichotem svým nehlasným, očistiv světa špíny, volal a volal na každého z nás. Ať už jeho hlas halasně hlučil, honosně hovořil, hulákal či honem hnal duši i tělo až za okraj krajnosti, byl to on, onen jemný žlutý kvítek, ve své mladistvé čistotě ostny času obklopen, jehož volání snad každý jednou slyšel.
Je jako píšťala krysařova, jejíž temný zpěv, zahnav do propasti vize krás budoucnosti všechny Hamelnské, neponechal živých krom bláznů.
A dnes, v závalu hlasů, přehlcení barev, nekonečnosti vůní, jeho zpěv nás, blázny bloudící bláhovými bludnými světy, nechává bezcitně hledět, necítit, nejásat, nesmutnět. Kdysi byvší lidství dávno již z „lidí“ vymizelo a kult jsoucna, vystřídav před léty lidskost, zlomil v nás, Seppech Jörgenech tohoto světa, přetvařujícího se hanzovního města, poslední pozůstatky posvátného poznání, přesahujícího pravdivost potrhané proradně přetrvávající přítomnosti.