Roztažená křídla

Dotek vesmíru a kapka bytí na rtech, to je teď a každý den, každý věk, když leží vlasy ženské minulosti na mužském stole jako nedopitá káva obou dvou, která je pouhou iluzí, stejně jako ty vlasy a jejich barva, ať je hnědá jak dubový klíček, černá jak tma v nedbalcích, veverková při svítání, zlatavá jak písečné třpytky či zcela jiná, stejně jako času plynutí, vpil se duhový vánek jako dech do nekonečnosti ducha, tam pak spočinul, jak voda v zemské půdě, jak rosa na posteli ticha, jak dotek přírody a člověka v míru, kdybych mohl, všecko obsáhnu v rozmáchnutí křídel duše, která je podmnožinou složitých věcí v jednoduchosti a jednoduchosti ve složitostech a také světlem, které ji doprovází, když každé ráno vykládám karty smyslu v nesmyslu nádhery, která je tak libozvučná až bolí spánky a zrak přechází do jasnovidění, sluch do jasnoslyšení, mysl do nemyšlení, dotek do jasnocítění, aspoň někdy mě to touhle cestou táhne, mě to drtí, mě to hřeje, až se vedle vrabec směje, mému hloubání, mému toulání, mému údivu, mým pošetilým pochybám.