Harfa elfí poutnice

Jsem indiánskou flétnou a harfou elfí poutnice, která potkala v časoprostoru zvuk, má duše je struna, která něžně naříká i tančí vibrací vzdušné délky, po které utíkám i když kmitočtům mých kroků nedává mozek jasný cíl, srdce je tam, kde cítím zachvění krajin nebeských, v odlesku hlubin pozemských namalovala sluneční třpytka hladinu potoka, ta k sobě volá vzdušné proudy a pak ke mně holé bytí se odráží a do lůna Země i jeho a její podstaty naráží, ať pochopím, ať procitám, ať nalézám v nenalezení, ať nic nevím, ať nic neznám, ať si to přiznám, až zkusím si být člověkem s radostí či bez ní, když vesmír své korálky hvězd počítá.