Kde asi bloudí

Kde asi bloudí tvoje oči ,má lásko.
Život si s námi pohrává, jako vítr se spadaným listím.Poslední vichřice nám vyvrátila kořeny a na místě, kde měl stát náš strom ,nezůstala jediná živá větvička.
Tak jsme si cizí, jako-bychom se nikdy nepotkali.

Prosím jen buď, ať si kdekoliv, jen nepřestaň být. Pro všechny sny, které jsme nestihli dosnít. Pro všechno, co by mělo mít smysl.
Dnes je úplněk ,podívej. Zastav se na chvilku a nadechni se. Tolik vůní má noc. A tolik tvoje kůže.

Pro hvězdáře má každá hvězda jméno. Stejně já pojmenovala každou pihu, na noční obloze tvých zad. A stejně vzdálené a nedosažitelné jsou mi teď všechny ty pihy, jako hvězdy nad našimi hlavami. Vidíš ?Tohle nám nemůže nikdy nikdo vzít. Nikdo, ani smrt ne,neboť po smrti jistě splyneme se vším ,co je kolem nás, abychom se mohli znovuzrodit v okvětním lístku sedmikrásky,v kůře mladého stromu nebo v rose,co se uchytila v ohbí stébla trávy.

Jsme součástí něčeho většího.Něčeho ,
co nás celé přesahuje, ačkoliv je to tak samozřejmé, jako samozřejmost sama.
Žijeme pod stejným nebem a dýcháme stejný vzduch. Vše dokonale promyšlené.
Nikdy tě nemohu ztratit, neboť jsi byl vždy součástí mě samotné. Vždyť nepoznat tě a poznat tě je naprosto to samé, pouze s rozdílem vědomí o tvé skutečnosti.
Sny jsou jen sny a dokud jimi jsou ,dokážeš je oddělovat od reality. Dej jim ale tvar, dej jim tvář, oživ je a pak je zabij a pozoruj,co se s nimi stane. Co se stane s tím komu patří, co se stane se mnou. Nevím, kam mám teď své sny zařadit.
Už nejsou iluzí ani skutečností, ačkoliv na mě působí se silou větší, než kdykoliv předtím. Neboť ty jsi důkazem toho, co je možné.Neboť v tobě je obsaženo mnoho z toho, v co věřím.

II.

Procházím mezi lidmi a vidím jen jedno jedno v jejich středu.

Strach z otázek, strach z odpovědí, strach z neznámého i z toho, co už znají. Ze snů ,naivity, lásky ,důvěry.
Se svěšenými hlavami bloudí ulicemi, nebo sedí u ranní kávy a předstírají, že právě tohle je život, pro který stojí zato každé ráno vstávat. Ale kde je touha uskutečňovat se?Touha věřit v neuchopitelné?Násilně sestavujeme mozaiky svých dnů ,stále dokola, upnutí k budoucnosti a k tomu, že bytí můžeme sestavit jako stavebnici. Stává se odrazem nás samých. Divíš se, že všude vidíš, jen samé ruiny. Kolik masek vlastně máme ?Nosíme je kdykoliv je to třeba.
Na určitou tvář ,určitý úsměv. Na určitý problém ,určitý postoj.Víme vůbec ještě ,která z tváří vyjadřuje naši pravou podstatu?

III.
Když jsem ve sluchátku slyšela tvůj hlas, zatočil se se mnou svět. Láska mě bodala do srdce s takovou silou, nebuď zatím, co ta slova znamenala a kolik pro mě znamenala, cítila jsem slanou chuť slz, které pro tebe ještě vypláču. Snažila jsem se tomu předejít vymýšlením nejrůznějších scénářů, kterým bychom mohli být vystaveni - Jako by tomu šlo uniknout. Ráno jsem od tebe odjížděla trochu unavená, trochu smutná ale ani trochu překvapená. Byl to tehdy zvláštní pocit. Takový těžký klid, jako když se o něco snažíš a ono ti to stále uniká a ty víš, že i kdyby jsi to zachytil, nevymačkáš z toho víc, než ten jeden okamžik a přece se toho nedokážeš vzdát.
Víš, když už se není o co snažit a doufání už postrádá krásu a vznešenost, tvoje tělo, po celou dobu křečovitě zmítané touhou, se náhle uvolní a ty se zbavuješ strachu, jako starého kabátu a stále žiješ.