Osudová

„Ubohé stvoření s temným cejchem v hrudi, byť zplozena, jako člověk ve světě lidí, na své pouti životem ty nenalezneš klid. Nemrtvě stíny budou jedinými tvými trvalými přáteli, a pouze bolest věrně bude provázet tvé kroky.
Nikdo ti neporozumí, byť by se o to okoušeli stokrát, a ty, ať už jim budeš jakkoliv blízko, nikdy skutečně neporozumíš jedinému z nich.
Tvá pouta budou jen obousečné zbraně. V tvé duši se neusídlí trvalé štěstí, jež by mohlo být skutečné.
Budeš vždy poutnicí, i kdyby sis přecijen našla místo, jež by jsi se pokusila nazvat domovem. Nikdy nebudeš víc, než tou, co se jen dívá, nebo poslouchá, nikdy nebudeš skutečná.“
Tak ke mně pravila stvůra dlouhých tesáků a drápů, s vydloubnutýma očima, na niž jsem narazila v pustinách, kde nemají živí šanci přežít. Chvíli jsem na ni hleděla a pokoušela se přijít na to, odkud je mi tolik povědomá, ale nakonec jsem pouze pokrčila rameny, a vydaly jsme se každá svojí cestou.
Ostatně, vždyť mi ani neřekla nic nového.