Stínohra

Je téměř tma.
Matné světlo umírající svíčky je chabou náhradou za slunce… nám dvěma to ale docela vyhovuje. …tobě i víc, než to. Světlo ti totiž vůbec nesvědčí. Být to na tobě, hovořili by jsme v naprosté temnotě. Tenhle kompromis však ale nepovažuješ taky za nejhorší, alespoň jsi to řekl.
Stojící ve stínu, opíráš se o zeď, zatímco já sedím u stolu, a ve hře na můru pozoruji skomírající plamen.
Neohlížím se po tobě, stejně bych z tebe nespatřila více, než pouhou siluetu. Kdybys si chtěl přisednout, udělal bys to. Stejně tak, kdybys mi chtěl ukázat svou tvář.
Přistihnu se, jak přemýšlím, jestli nejsi taky ve skutečnosti jen stín… nebo můj přelud. Odfrknu si a rychle tu myšlenu zaplaším. Takové úvahy mi snad ani nepřísluší, a odpověď na ně by mi byla stejně k ničemu.
Že nejsi člověk, to je mi jasné již od počátku, ani sis na něj nepokoušel hrát.
Trochu se pohneš a tím upoutáš moji pozornost.
„Neměla by jsi být silnější?“ zašeptáš, a ostré rysy tvého těla jsou na chvíli jakoby o něco výraznější, snad i víc čitelné: „Silnější a taky si víc věřit,“ praví tvůj zastřený hlas.
Že by jsi mě litoval?
„Lituješ mě?“ zeptám se tě přímo, a ty se na malý okamžik zachvěješ. Nebo se mi to jen zdá? Pravda, může to být tím světlem.
„Měla bys být víc silná,“ oznámíš pevně, a já se usměju. Samozřejmě, že jsem slabá a ustrašená, a samozřejmě, že silnější už ani nebudu, tvůj zájem mě ale potěšil.
„Neboj,“ uklidňuji tě: „Na svou slabost už jsem si zvykla. Mám zas jiný druh síly.“
Samozřejmě o tom pochybuješ a demonstrativně si povzdechneš. Nedivím se ti, já sama o sobě pochybuji také, ale to nevadí.
„Nevíš, co všechno mohou skrývat stíny,“ pokusíš se mě ještě probudit, ale já vím svoje: „Nevím, ale vím, že světlo umí být ještě krutější, už jen proto, že je světlem.“
Nadechneš se, ale proti tomuhle oponovat nemůžeš, nemáš jak.
„A navíc mám proti všemu ještě jednu nesčetnou výhodu,“ dorážím tě s mírným pousmáním: „Já mám totiž tebe.“
„Blázne,“ lapeš po dechu : „Právě mě bys měla věřit ze všech nejméně. Nikdy nevěř šerolichotníkům.“ Pronášíš to skoro zoufale, ale můj úsměv se tím jenom prohloubil. Právě pro tohle ti věřím.
„Jsem prostě slabá, věřím ti.“ dívám se skrz tmu přímo na tebe, a mé oči jí konečně doopravdy prostupují. Nejsi člověk, ale ani nejsi ošklivý. Vidím třpyt tvých slz, jak pláčeš.
Pláčeš a přitom se usmíváš.