Stvoření

Potkala jsem zvláštní stvoření, temné a krásné v jeho zakletosti.
Mělo lidské oči a na každém z páru havraních křídel, vypálený cejch.
Krčilo se v přítmí, zraněné, a když už vstalo, s každým jeho krokem, ztrácelo svoje drahocenná pera.
Svit luny v novu se klouzal po jeho myším kožíšku.
„Proč neletíš?“ Zeptala jsem se ho, a pokynula mu směrem k nebi, aby si uvědomilo oč přichází.
„Nemohu, copak nevidíš?“ napomenulo mě: „Jsem zraněn, a kromě toho, kdybych se vznesl, bude pro druhé mnohem snazší mne zabít. Už mi tak zbývá málo, aby mne někdo dorazil.“
Podívala jsem se na něho znovu a zavrtěla jsem hlavou: „To nejsou zranění, která tě drží, budeš-li chtít, zotavíš se z nich, a budeš-li chtít, prostě poletíš. Nikdo tě nebude moct zabít, pokud mu to odmítneš dovolit. Copak nevíš, že máš sílu, která druhé předčí?“
Na to mi stvoření věnovalo dlouhý, zkoumavý pohled, a vzápětí, bez rozloučení odlétlo.
Já věděla, že to dokáže.