Jidášovo ucho

mám  zaracha

sedím  v káznici

svých  letokruhů...

zacpal  jsem  si

pro  jistotu uši

nechci  slyšet

bzukot  všech  much

co  se  mi  nikdy

nepodařilo  vychytat

z kožuchu  mé  duše...

ne  a  ne 

si  z  malíku

vycucat    světlo  chvíle

kdy  se  mi

pootevřelo  nebe

a  naznak  jsem

vplul  do  nebytí  tíže

lehtán  na  zadku

příznivými  větry

a  zepředu

hlazen  hedvábím

rozestupujících  se  mraků..

bylo  to  tehdy

kdy  mi  z čela

z ničeho  nic vypad

čip  podstrčený

golémským  předkem

a  místo  toho

se  mi  mžouravě

otevřelo  třetí  oko

a  já tehdy   sešel  ze  zrcadla 

nalajnované  nudné  asfaltky?

nebo  když  jsem

ze  vzteku  sezob

vraní  oko  na  okraji

vykáceného  lesa

a   zakop  jsem  o  první  pařez

v husté  trávě ?

ještě  teď  cítím  na  prstech

vůni  smůly

a  v šíji  mi  trnou

kusance  žíznivých  komárů..

ne !

nakonec

to  bylo   takhle :

jednoho  rána

u  mě  zazvonil  listonoš

chtěl  abych  mu  podepsal

doručenku

a  do  ruky  mi  vrazil

holubí  vejce

chodil  jsem s  ním

v podpaždí

 skoro  celý  den

jako  magor

až  se  z něj  vylíh

  živý   masožravý  čtyřlístek

já  ho  nakrmil 

uschlým  Jidášovým  uchem

a  on  mi za  to dal  facku

až  jsem  vylít  z  kůže

  zlopověstného  parchanta...

zaracha  si  dávám  proto

abych  nepropás  listonoše

ale  uslyším  ho

když  si  zacpávám  uši ?