Vrstvy strachu

 Nenechá tĕ projevit. Vždy drží zpátky. V posedlých koridorech a vzorcích. Pod maskou drží oheň duše, který osvobodí schizofrenní tenzi, třepotající se nad plátno, v mihotavém tahu štĕtce. Jak tvořivý čin pohlcuje vroucí temnota noci, objímající kakafonie barev v černĕ karmínové kráse, podobající se sváru doriana greye. 

Vše je v mysli. ,,nenech ji pohltit.'' stálo rukopisu v pergamenu na stole. Chceš-li vstoupit do tvořivého procesu, rozlom řetĕz strachu, který tĕ poutá k tĕlu a úzkosti, přemĕň pramen duality v sílu, chaos a zapomĕní v memento a otisk. Zapomĕní a strach z vyhoření se eventuelnĕ zmĕní v šeptavé bĕsnĕní, kdy oko temnoty hladoví po cáru z nekonečna. 

Stahuje ti žaludek rezavým drátem. Jeho chapadla jako ohořelé torzo kruciální znetvořené manželky, co chce zaživa pohltit tvou duši v naději, že bude navždy s tebou v lesklém a fluidním teroru pekelné vĕčnosti. Skřípající, tesklivé struny, vrzající binaurální mizanscéna údĕsu. V rituálním sepĕtí strhne plátno na kterém není bĕlostnĕ krásná tvář jeho ženy, ale démonické vzezření jeho lautreamontovské imaginace. 

Dům z vrstev strachu a očí tisícerých předmĕtů, lačnících černých krys a údů mrtvých panenek se hroutí do sebe a imploduje, čímž tvoří nekonečnou zrcadlovou vĕž z obrazů, pláten všech malířů skutečného umĕní. Zvoní telefon znepokojivým rytmem jak tepají spánky ve frenetický tikot. Bezhlesnĕ hledá čísla na portrétech aby se spojil se záhrobím. Ticho protne její hlas v jeho hlavĕ.

Klid onĕm duším bezdĕčnĕ zabitým, soustrast pozůstalým ve svĕtĕ, kde nenávist se skrývá za lásku a naopak, kde dĕti jsou krmeny lží a nĕha se rozdává trajektorií rychlopalnými zbranĕmi. Už ti nepřipadá svĕt tam venku jako místo bez prasklin. Najdi ho v sobĕ, nadechni se, dokonči dílo, na ničem jiném přece nezáleží. Oči jsou hladové a topí se ve slovech pro kousek místa na večnosti. Psáno ve vĕtru prchlivým prstem translucidní pomíjivosti. Vzdáleno myšlenkám na lásku.