Přechod

Víla vyohněná přikázala,

abych přešel

a pokynula nesmlouvavě prstem.

„Nejdu.“ Zaúpěl jsem úzkostným hlasem jako pes, kterýmu se nelíbí, že jde na vodítko.

„Karle, neser. Přešli to všichni.“ Zvýšila svůj rozpálený hlas a ústa se jí v úšklebku démonicky roztáhla.

„Do toho mě nedostaneš.“ Připadal jsem si jako vystrašený skřítek hrající ruskou ruletu.

Nevěděl jsem ani co melu, natož jestli mám nějakou zbraň.

Paže jsem měl přes sebe křížem a dlaně směřovali k rameni se škubajícími prsty, které se jich po chvilkách dotýkaly. Ťukal jsem do nich, jako když v práci s počítačem mačkám během bdění enter. Špatně se mi dýchalo a kýval jsem trupem ze strany na stranu. V obličeji mi škubalo, občas jsem vyplazoval jazyk jako ještěrka. Vlastně to byl takový ploužák v ustrnutí se strachem.

„Karle!?! Přešla to i Darinka a té je tři a půl roku. Podívej, támhle u táboráku, jak se chichotá a nic jí nebolí.“ zase ten její bláznivej úsměv plný hříchů a hříček.

Fakt jsem zaslechl smích malé Darinky? Nevím, nevidím úplně na každého u ohniště. Jen slyším, že se smějí skoro všichni lidi u ohniště. Proč ne, když mají skoro všichni oheň v sobě.

„Ale…“ začínám plačtivě při mnutí víčka „Ale Vašík, co šel před chvílí, jak jste mu tam naložili uhle, skučí támhle ve křoví. Slyším ho, jak vzlyká: Ou ou to pálí, to pálí! Moje nožičky“

Víla vypálená se rozpálila do ruda, až z ní plameny opravdu šlehaly.

„Karle!!!, Karle!!! Vašíkovi je 8 let a stál tam moc dlouho! Kolik je tobě ty tupče? Čtyřicet? Viděl si nějakého dospělého řvát bolestí, ty komediante?!?“

Chvíli na ni čumím, jak je nasraná. Začínám se uklidňovat, smát se ba šílet.

„Šéfko naší scény vášně, tobě to tak sluší, když si nahněvaná.“ Najednou mám sepjaté ruce v prosbě. „Můžu si šáhnout? Vždyť vím, že nenosíš šajzku… čumáčku!“

Slintavě se blížím na málo únosnou míru i pro čarodějnice, proto dostávám ihned středního facáka.

„Koukej to hned přejít nebo ti nakopu zadek!!!“ Jde po mně a snaží se mě natlačit tam, kam jsem původně nechtěl. Je až tak rozhněvaná, že jí přeskakuje hlas a pleská po mě rukama.

Naznačuje mi svými výkopy, že to myslí vážně.

Strach, který přišel vzápětí, byl tak jiný a slabý. Přišel po skvělém vyhecování a to se přeci od šéfky organizátorky zdejšího divadla očekává. Vzápětí si to konečně štráduji rychlím krokem přes žhavé uhlí.

„Já jsem chtěl jen bubnovat, nepřecház…ou to pálí, ou to pálí.“  Můj neprůbojný psychický nesouhlas, se mění v bolestivý fyzický.

Uléhám do křoví vedle Vašíka. Křičíme souhlasně a zpíváme o tom, jak nás pálí popálená chodidla.

Dá se říct, že štkáme, jak psy, kteří nebyli dlouho venku.

Bosé nohy si třeme o vlhkou trávu, která je díkybohu chladivě lepkavá.

Poté, co jsem ulehl ve zpěv,

guru ohně přišel za šéfkou divadla se starostí, o které věřil, že bude prchavá.

„Možná jsem tam těch malých uhlíků ke konci dal hodně. Byly z jiného dřeva. Nebudou moc spálený. Přejde to.“

Její divoký úsměv a skákající srdce šelmy následovalo pružné vlnící se tělo. Postupně celá bytost uvědomělé ženy se dostala do extáze.

„Dneska budeme všichni hodně spálený, někdo i dvakrát. Marijana, vole!“

Začala zběsile tancovat. Zpočátku distancovaného mistra začala žhavit k proměně v tančícího tygra.

 

Ministerstvo anti-anti propagandy varuje, marihuana může způsobit třeba i úzkost, voe.