Jazzová tenze aneb fantasie v rudé

Hra se svĕtly. Elektroakustický obvod. Tekuté zdivo intimní zpovĕdi severské melancholie trumpety jako pobřeží not a tónů dosedajících na basovou strunu vcházející do klaviatury melánže obraznosti plavé jako formidela, kormidlo bez pána a přesto dechberoucí ražba tklivých formací nuáncé. 

    Vtištĕný echoplav, otázka kontrihel, epismaté autor kompozice skladebné, nezmatené. Tembra klávesy semtima moaré. Septum kalipsó soiré. Básník má tendenci oprášit slovník detašé. 

     Jazzová obraznost překračuje žanry, vytváří tenzi v mé mysli, vidím pokoje milostné nepokoje, spoře odĕné feminé lingerie, polopropustné emoce, mocné zakázané ovoce, magnetické ovace tekuté ovulace z gravitace lůna, gravitazující láska.

  Poté již siluleta potemnĕlé, atmosféry tmĕlé; spinálnê neurčité, čity a počitky abnormálnĕ únavou omšelé, neobvykle obkrojné, milostné představy do hudby předené plavé, vesla rapsodia vyhynulé, pokoje nepokoje.

   Jak bubeník v rudé obraznosti, hrající kontemplatorní kontemporální, suficientní drapérie rytmérie, bakchus berlínské árie na pĕt, pĕjící funk z citadely pozounisty a echo delay       scenérie pedál soustav mistra basů, soustavnĕ lůpujícího pod lupou anémie mých myšlenek, v nichž vidím dóm živé hudby a odevzdání se vyšímu mandlu protějšku, jež čeká netrpělivě na vyslovení.